Na 21. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka bylo 29. listopadu uvedeno představení Geneticky a sociálně méněcenný. Na motivy vyprávění Friedricha Zawrela zpracovali téma režisér Simon Meusburger a loutkoherec Nikolaus Habjan. Hlavními aktéry příběhu byly loutky připomínající svými proporcemi i realistickým vzhledem skutečné osoby. Představení bylo hráno v německém jazyce se simultánními českými titulky.
Příběh je návratem ve vzpomínkách do dětství, do dob nacistického Rakouska, kdy byl F. Zawrel jako dítě odveden od rodičů a umístěn ve zdravotnickém zařízení Spiegelgrund, kde byl zkoumán kvůli své údajné nezařaditelnosti mezi ostatní děti. Lékaři v léčebně dělali na dětech nehumánní pokusy, končící většinou smrtí pacienta. Zawrel přežil díky zdravotní sestře, jež mu pomohla k útěku. Kvůli zkušenostem z léčebny se Zawrel ale jen těžko navracel do normálního života. Inscenace zobrazuje jeho život provázený ponížením a nespravedlností, avšak nezlomnou vděčností lidem, kteří s ním v těžkých dobách zacházeli mile. Postava Zawrela, ztvárněná v představení loutkou, dále vysvětluje ztrátu své víry, ale i jejího opětovné nalezení.
V inscenaci jsou postavy hlavní prezentované pomocí loutek, další hraje činoherně Nikolaus Habjan, jehož kostým spočívá v černé košili připomínající uniformu. Loutkoherec svůj zevnějšek podle potřeby snadno měnil pomocí pláště, brýlí a dalších částí kostýmu. Loutky představovaly dospělého Friedricha a jeho úhlavního nepřítele doktora Grosse, ale také Zawrela jako dítě při scénách z jeho mládí. Loutka dospělého Zawrela byla oděná do civilní kostkované košile, mladší verze na sobě měla nemocniční košili. Detaily zejména u loutek starších postav byly velmi propracované, jejich obličeje připomínaly tváře skutečných starců. Velké loutky, zvané manekýny, držel herec před sebou, pomocí rukou měnil výrazy jejich tváří a vedl pohyby jejich končetin. Habjan nehybné loutky oživoval pomocí měnící se intonace hlasu, ale také mimikou vlastního obličeje dodával potřebné emoce. Loutkám F. Zawrela a doktora Grosse chyběla spodní část těla, tím se loutkáři s postavami snadněji manipulovalo. Ve scéně hádky Habjan dokonce zastoupil vlastníma nohama končetiny doktora Grosse, když krčil nohy pod židlí vyjadřujíc strach, nebo naopak sebevědomě dupal, když se cítil být nad Zawrelem nadřazen. Oceňuji výkon Nikolause Habjana, který při zjevně náročném hereckém výkonu působil v průběhu představení stále podobně vyrovnaně.
Diváci mohli již od první chvíle tušit, že na ně čeká vážný příběh, v pozadí jeviště totiž viselo jako znak bílé zakrvácené plátno, které sloužilo k pozdějšímu promítání různých obrazů. Šlo o reálné záběry zástupů lidí v nacistickém Rakousku, záběry lidského mozku, rakouské vlajky nebo na konci představení informace, co se se skutečnými protagonisty příběhu stalo. Scénické řešení jeviště bylo jednoduché, pracovalo se jen s drobnými rekvizitami. Atmosféru doplňovala světla podle nastalých situací, např. zažloutlé osvětlení svítilo při Zawrelově návratu do vzpomínek, modrá barva se objevila u smutných scén a při nepříjemně vyostřené situaci se barva vyjasnila do čistě bílé. Reprodukovaná hudba korespondovala se situacemi, jednalo se především o pomalé melodické tóny, které podkreslovaly temnost výstupů. V průběhu představení byly zařazeny kromě scénické hudby i samostatné skladby, např. ukolébavka nebo rakouská hymna.
Bohužel titulky na elektronické tabuli nebyly sjednoceny s řečí herce, proto mohly českým divákům některé části textu uniknout. Špatné načasování titulků bylo znát i na reakcích dvojjazyčného publika. Ve výsledku však osudy F. Zawrela působily dojímavě a zvolená koncepce měla šanci přiblížit tehdejší společenský stav i mladším lidem. Ze závěrečného dialogu mezi Nikolausem Habjanem a Friedrichem Zawrelem, ztělesněným na jevišti manekýnem, vyplynulo, že o to šlo Zawrelovi především – nechat odkaz mladým. Na konci představení přečetl Habjan pomocí loutky Zawrela báseň Ericha Frieda, která vyjadřovala, že stav věcí se nezmění, dokud se člověk nerozhodne něco udělat. Hlavním poselstvím inscenace není pomsta na druhých, nýbrž zachování vlastního dobra a vnitřního klidu.
Schubert Theater – F. Zawrel – Geneticky a sociálně méněcenný. Autor textu: Nikolaus Habjan a Simon Meusburger. Režie: Simon Meusburger. Kostýmy: Lisa Zingerle.
Premiéra 23. března 2012, Schubert Theater, Vídeň. Recenze psána z reprízy 29. listopadu 2016 v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
FOTO: Barbara Palffy
