Už samotný program Pražského divadelního festivalu německého jazyka bývá pro českého diváka, který nemá možnost častěji vyjet za divadelní hranice naší republiky, více než zajímavý. Mnohem podstatnější je však to, že dramaturgie festivalu vede k přemýšlení nejen nad politickým divadlem obecně, ale rozvíjí také úvahy o smyslu existence divadla jako média v současné, se Zygmuntem Baumanem řečeno, „tekuté době“.
Jedno z představení festivalu Stolpersteine: Kameny zmizelých z Badisches Staatstheater v Karlsruhe do značné míry tlumí estetizující prvky jevištního vyjádření a soustředí se na sílu slova, kterým se tvůrci rozhodli znovu připomenout postupný nástup nacistické moci. Inscenace je podobná storytellingu, který je ale podpořen nenásilnou videoprojekcí, sound designem a minimální hereckou akcí. Vše probíhá u obrovského stolu, u něhož sedí na záměrně nepohodlných krabicích jak diváci, tak herci, kteří se pročítají množství dobových a často absurdně byrokratických dokumentů. Paralelně jsou promítány detailní záběry dokumentace a nacistických symbolů na plátna frontálně umístěná na stranách hracího prostoru.
Sezení u jednoho stolu s aktéry logicky diváka vede k hlubšímu spoluprožívání, protože nahlíží představení z perspektivy přímého svědka událostí. Asociuje pocit každodenního spoluutváření reality, ze které později s odstupem vykonstruujeme přelomové historické události a zapíšeme je do učebnic a análů.
Autentické čtení, možná spíše ku škodě „předčítání“ dobových spisů ukazuje postupný a plíživý nástup nacismu a chvílemi evokuje současný přebyrokratizovaný svět. Zlo převlečené v hávu dobra, zlo schované za paragrafy a směrnicemi tak důkladně, že divák občas čeká, kdy se postihovaní Židé začnou za svůj původ a za odvolávání se ke spravedlnosti omlouvat.
To vše by nebylo samo o sobě tak zajímavé, kdyby herci nehráli o svých pěti divadelních kolezích z Karlsruhe, kteří mají díky Gunteru Demnigovi před divadlem pět „kamenů zmizelých“ – pět měděných kostek citlivě vsazených mezi obyčejnou žulovou dlažbu. Nejen diváci, ale i zaměstnanci divadla kolem nich každý den chodí, případně na ně bezděky šlápnout, nebo se nad nimi symbolicky i fyzicky skloní, či dokonce z úcty přeleští jména deportovaných herců vygravírovaná do kostek – kamenů. Fakt, že herci hrají své bývalé kolegy, jako by zpřítomňoval varování, že podobné zlo může přijít kdykoliv a kdekoliv.
Přiznávám, že v inscenaci bylo jistě množství odkazů, aluzí, ale i faktů, která jsem nedokázala klíčovat. Něco z toho by dokázal číst jen velmi poučený divák, něco jen Němec a něco možná jen obyvatel Karlsruhe. Je však pravdou, že inscenace podobného typu mohou mít pro danou lokalitu v příslušné době až očistný účinek. Jako paralela v českém prostředí mě napadá brněnské Vyhnání Gerty Schnirch, které by mohlo jistě hrát i divadlo v Praze nebo Ostravě, ale pro Brno má jaksi přidanou hodnotu a plní v nejlepším smyslu slova společenskou funkci divadla. Což mi připomíná slova, jež zazněla na diskusi Divadlo a politika v rámci off-programu festivalu, které se mimochodem nezúčastnil téměř nikdo z českých režisérů a dramaturgů, že „dobré divadlo je vždy politické“.
Na poslední čtvrtinu představení se komunitně propojené hlediště a jeviště proměňuje v klasické frontální uspořádání. Tento krok není nahodilý. V poslední části se totiž přesouváme o několik desítek let dopředu a diváci „jako v televizi“ sledují reportérku, která zpovídá nastupující kolegy deportovaných Židů. Celé představení tak rozprostře své dějiště do tří generací, z nichž ta poslední hraje tady a teď. Závěr je ukázkou toho, jak těžké je ono „vyrovnávání se s minulostí“ dotáhnout do současnosti a promluvit současným jazykem k současnému divákovi. Tady se o to tvůrci alespoň pokusili. Pro mě byl však přesun do nové perspektivy přílišným vytržením a navíc celá závěrečná zbytečně dlouhá reportáž už nepřinesla bohužel nic, co bych neočekávala.
Zjevné ale je, že bez diskusí a nikdy nekončícího hledání se divadlo neobejde. Jsme ve fázi, kdy by mělo být naprosto samozřejmé a automaticky prováděné, že tvůrci, teatrologové i diváci přestanou stát za svými pravdami (v případě diváků za svými představami o tom, jak by divadlo MĚLO vypadat) a společně zasednou k podobnému stolu, jako jsme seděli při sledování Stolpersteine, a budou diskutovat, vzájemně se inspirovat, vzdělávat i povzbuzovat, třebas i kritizovat a zpochybňovat, ale to vše s úctou a respektem, což nutně neznamená hyperkorektnost.
Více podnětů k přemýšlení o německém a českém politickém divadle je možné načerpat z rozhovoru s ředitelem festivalu Mgr. Petrem Štědroňem, PhD. (zde), který vychází současně s touto krátkou reflexí.
Badisches Staatstheater Karlsruhe – Hans-Werner Kroesinger: Stolpersteine/Kameny zmizelých. Režie: Hans-Werner Kroesinger. Scéna a kostýmy: Rob Moonen. Hudba: Daniel Dorsch. Dramaturgie: Annalena Schott, Jan Linders.
Premiéra 21. 6. 2015, psáno z Pražského divadelního festivalu německého jazyka 21. 11. 2016.
FOTO: Florian Merdes a Rob Moonen
