Zpět na výpis článků

„My víme, oni také vědí.“ Rozhovor s Petrem Štědroněm

Těsně po skončení Pražského divadelního festivalu německého jazyka jsem navštívila ředitele Petra Štědroně na staveništi právě rekonstruovaného Divadla Na zábradlí. Původním záměrem bylo zhodnotit letošní ročník, ale nakonec se hovor stáčel ponejvíc k otázkám o současném stavu českého a německého divadla.

Co pro Vás znamená otázka, která zazněla na diskusi o politickém divadle, zdali se má hrát „divadlo politické“ nebo se má hrát „divadlo politicky“?

Do značné míry se jedná o teoretické nálepky. Shi Shi Pop nebo Rimini Protokol asi nezajímá, zda hrají politicky, či politické divadlo.  Nicméně tyto otázky vznikají proto, že za poslední dva až čtyři roky, kdy se v Berlíně, Mnichově či Hamburku výrazně proměnila intendance německých divadel, se velká část pozornosti soustředí právě na politické otázky, divadlo se velmi politizuje. Pražský divadelní festival německého jazyka se snaží zachytit hvězdicovou dramaturgií co největší spektrum přístupů nejen k této tendenci, a snažíme se tím i ukázat českému publiku a tvůrcům, co vše lze na divadle dělat.

Teď je otázka, zda se budeme tvářit, že politické divadlo má zpracovávat nějakou současnou politickou situaci či sociální problém, anebo jestli máme hrát politicky starší texty typu Shakespeare, Ibsen, Goethe, na které se často roubuje jako na nějakou šablonu politická skutečnost.

Na diskusi též zaznělo, zdali má divadlo tu moc ve společnosti či politice něco měnit, zda na to není divadlo příliš elitářské. 

Víte, do divadla tohoto typu chodí vyšší střední vrstva, která je velmi uvědomělá a mám dojem, že je to trochu přesvědčování již přesvědčených lidí. Já diváka Divadla Na zábradlí nemusím například přesvědčovat o tom, že neonacismus není vůbec dobrá věc. Obecně je pochopitelně dobré podobné věci stále připomínat, ale není třeba se u toho tvářit, že to objevuji.

Důležité ale je, že německé divadlo má, co se týče politického divadla zcela jiné postavení. Jeho historie je velmi hluboká, ale současně souvisí s aktuální kulturní politikou německých scén. O divadle jako morální instituci, která má schopnost „vychovávat“, víme už od Schillera. Přeskočíme-li staletí, dostaneme se k Bertoldu Brechtovi a Erwinu Piscatorovi atd. U nás jsme tak výrazně politicky zaměřené divadlo měli jen pomálu.

Je tedy možné diváka vychovávat nebo – možná lépe řečeno – mu být nějakým průvodcem?

Můj pohled je, že ano. Nejde o to být prvoplánově provokativní a za každou cenu avantgardní, programově politický, ale spíše jde o hledání diskursu. Divadlo by v každém případě mělo klást otázky. Vzbuzovat v divákovi potřebu neustále zpochybňovat vlastní názory, protože dogmaticky se v nich udržovat může mít fatální následky.

To mi připomíná slova Dušana Pařízka, který říká, že německé publikum chce, aby mu byly kladeny nepříjemné otázky. Proč u nás tuto lačnost po diskusi necítím?

Asi je to také historicky podmíněná záležitost. Německé osvícenství vytvořilo velmi kritický způsob uvažování a současně provázejí německé dějiny velké osobnosti filosofie a v neposlední řadě si Německo již v poválečných letech vybudovalo silnou kulturní politiku, která požaduje progresivní přístup a mezitím ho začali požadovat i diváci. Samozřejmě to neznamená, že všichni a že by v německojazyčných zemích neexistoval zájem o něco, co můžeme nazvat komercí. Např. Hamburg je vedle Londýna jedním z největších center světového muzikálu. Zkrátka nebýt bulváru, není ani vysokého umění. Skvěle tuto sounáležitost popsal třeba Umberto Eco ve své studii Skeptikové a těšitelé.

Můžete to krátce popsat?

Skeptikové jsou ti, kteří chtějí měnit svět a těšitelé ti, kteří říkají, že je vše v pořádku a přesvědčují se o své velikosti. Těšitele bychom mohli charakterizovat citací U. Eca: „My víme, oni také vědí.“ To znamená, že divák přichází do určitého typu divadla, aby byl utvrzen ve svých názorech. Je spokojen tehdy, je-li jeho představa naplněna a on není nijak rozrušen. Oba ty zdánlivě protikladné světy se však navzájem živí, musí fungovat společně vedle sebe.

V čem můžeme u německojazyčného divadelního prostředí hledat inspiraci?

Můžeme se inspirovat asi tak, jako oni od nás. Ale pravda je, že v Německu mají zkrátka větší zkušenosti a mají mnoho odzkoušeno, už vědí, co funguje, co ne. Můžeme se inspirovat otevřeností, komunikativností divadla a také v potřebě zasáhnout diváka. V běžných německých divadlech už prakticky neexistují inscenace, které by byly jen pouhým přečtením textu. Vždy to jsou inscenace usouvztažněné k nějaké další skutečnosti. A úplně obecně se můžeme inspirovat v neutuchajícím hledání a snaze o nové definování divadla jako média a jeho funkcí. To je proces, který by se nikdy neměl zastavit. Bude totiž stále obtížnější obhájit divadlo jako médium vedle všech ostatních dostupných technologií.

Máte na mysli nějakou konkrétní inscenaci?

Asi před třemi lety vzbudilo skutečně velké diskuse představení uvedené na Theatertreffen, kde byli všichni herci – profesionálové mentálně postižení, inscenace se jmenovala Disabled Theatre a pocházela ze švýcarského Theater HORA. Diskuse o tom, zda se nejedná o zneužívání jejich handicapu, se odehrávala přímo na scéně, mezi samotnými účinkujícími. Celé představení se odehrávalo v jednotlivých výstupech na prázdné scéně, kdy herci plnili jednoduché úkoly typu „zazpívej píseň“, „zatanči na svou oblíbenou hudbu“ atd. A teď jde z teatrologického hlediska o nastavení kritérií, jak vůbec takovéto inscenace posuzovat. Je to vůbec divadlo? Někteří diváci, účinkující a jejich rodinní příslušníci pochybovali, zda nejsou tito mentálně postižení jen „ukazováni“, zda se nejedná jen o jakousi přehlídku postižených s cílem vyvolat soustrastné reakce. Podobné diskuse pomáhají sebedefinovat divadlo, konfrontují diváka s něčím, co není zrovna příjemné a nutí jej k reflexi.

Hraje v rozdílu mezi českým a německým divadlem i technologická vybavenost?

To nesporně. Rozdíl je to tristní. Navíc v době naší totality byla v Německu odzkoušena řada divadelních modelů a scénografických řešení, které u nás teprve zkoušíme. Což je ale pravděpodobně přirozený vývoj a musíme si tím postupně projít. A řada věcí odzkoušet vůbec nejde, protože technická zázemí divadel, světelné parky, zvuk jsou velmi zastaralé, jsou zde rozdíly v rozměrech a typech divadelních sálů, ve flexibilitě prostoru. V Praze stále více chybí velká, kvalitně technicky vybavená stagiona, kde by se mohlo uvádět špičkové zahraniční divadlo.

Ráda bych se zeptala na organizačně-praktickou stránku festivalu. Jak dlouho jsou inscenace vybírány?

Vybíráme je více než rok. To znamená, že ještě před tím, než vypukne aktuální ročník festivalu, už hledáme a vybíráme inscenace na ten následující.

Kdo se podílí na jejich výběru?

Dramaturgii festivalu vytváříme spolu s Jitkou Jílkovou, jeho ředitelkou. Dříve se podílel i Ondřej Černý a samozřejmě také Josef Balvín, neuvěřitelně moderně uvažující, vzdělaný a inspirativní člověk, z úcty k němu jsme po něm po jeho smrti pojmenovali cenu za nejlepší českou inscenaci původního německy psaného textu, kterou během festivalu každoročně udělujeme některému z českých divadelníků – vítěznou inscenaci pak uvádíme v rámci programu festivalu a tím se dostává do konfrontace s německojazyčným divadlem. Snažíme se tím samozřejmě českou scénu motivovat.

Jaká jsou kritéria při rozhodování o tom, co v Praze následující rok uvidíme?

Po celou sezónu sledujeme to nejzajímavější z uplynulé sezóny a do Prahy přivážíme inscenace, které jsou aktuální, pocházejí v naprosté většině z uplynulé sezony… Nicméně jsou i výjimky, o uvedení letošní inscenace Ostermeierova HaImleta jsme usilovali velmi dlouho, teprve letos to bylo technicky možné. Dalším faktorem jsou samozřejmě finance, termíny v pražských divadlech, jež je stále obtížnější získat, a konečně technická stránka inscenací, protože některé věci bohužel není možné převést. Pražská divadla si musíme rezervovat s více než ročním předstihem a v podstatě naslepo, protože v okamžiku rezervace zdaleka nevíme, co v daném divadle uvedeme.

Vybíráte inscenace podle berlínské přehlídky ThIeatertreffen?

V květnu, kdy probíhá berlínské Theatertreffen, už musí být inscenace pro náš festival vybrány, to už je doba technických obhlídek pražských divadel s německými inscenátory – každé hostování se musí velmi pečlivě technicky připravit, což je často velmi nesnadným úkolem našeho technického a produkčního týmu. Je ale pravda, že se náš výběr někdy v nějakých bodech shoduje. Je to spíše náhoda, ale i jakési příjemné utvrzení našeho názoru.

Dostáváte skrze kritiky, reflexe a odborné ohlasy na festival platnou zpětnou vazbu – prospěšný feedback?

Obávám se, že ne. Nechci, aby to znělo příliš nabubřele, ale velká část české kritiky píše velmi často pouhou vlastní dojmologii založenou na minimu informací a bez znalosti kontextu. Snaží se vše roubovat na to, co znají z českého divadla. Dozvídáme se pak například, že kritikovi „připomíná“ nějaké představení Herberta Fritsche Pražskou pětku, nebo že v inscenaci dokumentárního divadla, v níž hrají jen neherci, tito neherci špatně hrají. Letos si zase třeba jeden kritik spletl německého dramatika Heinera Müllera s Arthurem Millerem… To ale samozřejmě uvádím jen odstrašující příklady, nechtěl bych, aby to znělo pohrdavě nebo jaksi povýšeně –  kritiky si obecně velmi vážím a považuji ji za přínosnou, nedotknutelnou. Česká divadelní kritika, a to se zdaleka netýká jen festivalů, je však sebezahleděná, velmi konzervativní a často dogmatická.

A co z německojazyčného divadla uvidíme v Praze příští rok? Můžete už něco prozradit?

Ještě je moc brzy. Divadelní sezona je v první polovině, ještě vznikne řada velmi očekávaných inscenací ve Vídni, Curychu, Berlíně, Mnichově, Hamburku nebo Hannoveru. Ale právě v Hannoveru nedávno inscenoval Dušan Pařízek dramatizaci románu současného německého spisovatele I. Trojanowa, to je krásná, působivá práce. Rádi bychom v Praze po čase zase znovu předvedli některou z režií René Pollesche, sledujeme samozřejmě velikány německé režie jako jsou třeba Castorf, Ostermeier, Marthaler a snažíme se vyhledávat zcela aktuální tendence, třeba režie Milo Raua, hledáme ale samozřejmě i na nezávislé scéně, která je však v Německu velmi propojená s kamennými divadly.

FOTO: archiv Pražského divadelního festivalu německého jazyka