Inscenace Národního divadla Brno Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka vychází z dramatizace prózy Ludvíka Aškenazyho vypravující o toulkách ztraceného pětiletého Jakuba vánoční Prahou. Inscenovaný text původně napsal Jan Borna pro Divadlo v Dlouhé. Bohudík nebo bohužel nemám s touto pražskou verzí přímou diváckou zkušenost, a proto je mezi sebou nemohu porovnávat. Čemu se však neubráním, je podvědomé srovnávání brněnské inscenace s rozhlasovou hrou z roku
1966, kterou namluvil legendární Karel Höger a jejíž pasáže během představení zaznívají. Nutno podotknout, že v programu k inscenaci tuto informaci stále ještě hledám a najít nemohu, stejně jako soupis použitých písní a jejich autorů.
V úvodu musím poněkud ironicky vyjádřit inscenátorům svůj obdiv za vykonání naprosto nadlidské práce. Nedokáži totiž pochopit, jak dokázali z tak čisté a bezprostřední povídky vytvořit představení plné okázalosti a komerce. Tímto slovem by se dalo nazvat celé představení, které se bohužel až moc snažilo o úspěch a divákovi se zbytečně podbízelo. I přesto mu však nelze upřít profesionální práci tvůrců i herců, byť trochu pokřivenou touhou přivést do divadla co nejvíce diváků.
Pokouším se chápat, že si inscenace vzala za úkol poskytnout dostatek specifických podnětů dětem i dospělým, ale skrze bariéru nesourodých, snad i všech dostupných prostředků a nápadů to nedokáži. Méně je někdy více. Dětský divák nepotřebuje být zahlcen barvami, tvary, lacinými vtipy ani vizuálními a světelnými efekty. Naopak divadelníci dle mého názoru nesou jistou zodpovědnost za estetickou výchovu svých budoucích diváků a měli by je naučit vnímat čistý, nikoli překombinovaný jevištní tvar. Bohužel v tomto případě se na jevišti objevilo mnoho věcí použitých jen pro svou zajímavost, efekt, vtip či exhibicionismus. Zcela zbytečně byla zhmotněna Kočka Maruna, jíž své tělo propůjčil Petr Klár, která nebyla v představení téměř vůbec využita a tvořila pouze jakýsi doplněk. Lokální narážky řídící se heslem „lidem se to líbí“, byly do textu i herecké akce vměstnány příliš násilně. Vousatou babičku v podání Romana Nevěčného pokládám za přešlap pramenící ze snahy o pobavení diváků za každou cenu a samozřejmě také z omezeného počtu herců účinkujících v této inscenaci. V tomto kontextu však celá Jakubova rodina dostávala nádech zesměšňující karikatury místo Aškenazyho shovívavého skrytého vtipu. To vše mi znemožňovalo „křehký svět Aškenazyho vyprávění prostoupeného humorem, fantazií a bezprostřední lidskostí“, jak stojí v úvodu tiskové zprávy k inscenaci, patřičně vnímat a vychutnat.
Prvkem vybočujícím z pojetí inscenace, tentokrát v kladném slova smyslu, byla postava Lampáře, jíž ztvárnil Michal Bumbálek. Scéna, ve které figuroval, nesla citlivou pohádkovou a lidskou výpověď. Přenesla nás do světa dětské fantazie, kde byl pomocí chůd, na kterých Bumbálek stál, demonstrován střet světa dětí s realitou dospělých. V případě Holčičky se zápalkami, kterou Lampář neviděl a jíž hrála Klára Apolenářová, jsem situaci vnímala jako jemnou ukázku kouzla dětského „opravdového“ vidění světa kontrastujícího se „slepotou“ dospělých.
Velkou měrou nese na této nosné výpovědi zásluhu Miroslav Černý, jemuž byla přidělena role pětiletého Jakuba. Nepokoušel se napodobovat dětí šišláním či jinými charakteristikami, ale na jevišti prostě přiznaně existoval ve svém dospělém těle, avšak s přirozenou dětskou spontánností a hravostí. Tvůrci bohužel moc dobře věděli, že lidé mají rádi na jevišti děti a nezdráhali se je do inscenace bez jakéhokoli většího opodstatnění začlenit. Zjevně si však neuvědomovali jejich schopnost zdůraznit rozdíl mezi skutečným pětiletým chlapcem a vedle něho stojícím dospělým hrajícím pětiletého, což bylo samozřejmě rušivé. Ve druhé polovině představení se ovšem pohybovaly po scéně v rozkošných policejních oblečcích a roztomilost z nich doslova tryskala.
Kapela usazená pod nápisy import“ a export “ na levé i pravé straně jeviště měla jednotný kostým skládající se z černých kalhot, volných, zlatě pruhovaných třpytivých sak a černé paruky ve stylu účesu Elvise Presleyho, který je symbolem 60. let. 20. století. Podobným znakem je například i píseň „Marnivá sestřenice“ Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, kterou máme spojenou se stejným obdobím v českém/československém kontextu. Rovněž účes Kláry Apolenářové v roli maminky, vysoký tupírovaný drdol, mě v tomto časovém zařazení inscenace usvědčil. A použité vánoční koledy v hávu rock-and-rollu? Proč ne? S Presleym a vybraným časovým usazením inscenace tento styl úzce souvisí.
Skrze tato vodítka jsem však byla jako divák nesmírně zmatena. Když vedle rocku zazněla ukolébávající píseň Václava Neckáře „Půlnoční“, vznikl tím poněkud výrazný kontrast. Během představení byl tento vánoční hit používán paradoxně nejčastěji a podezírám tvůrce, že tuto píseň vybrali převážně pro její populárnost, jelikož se ve své podstatě s viditelnou hudební koncepcí inscenace neshoduje (když opomenu její spojení s obdobím Vánoc) a dochází k narušení vystavěného dobového zasazení příběhu. Samozřejmě samotné zvolení „rockové dramaturgie“ pro vánoční rodinnou inscenaci je odvážné a kontroverzní, pokud by jí však zůstali věrní, působilo by představení ucelenějším dojmem.
Jestliže z divadla odcházím před skončením představení, tak převážně proto, abych stihla vlak či jiný dopravní prostředek. Tentokrát však má obsesivní potřeba urychleně opustit místo v hledišti dlouho a nelítostně zápasila se zvědavostí, jakých překvapení se ještě dočkám. Zvědavost byla ukojena v okamžiku, kdy byl poštovní vůz na jevišti umístěn tak šikovně, že pravá strana hlediště se místo pohledu na jednající herce mohla hodnou chvíli dívat pouze na něj, což se v divadle moc často nestává a zážitek to byl opravdu netradiční.
Ač jde o příběh vánoční, atmosféru těchto svátků na mě ani v nejmenším nepřenesl. Nesporné ovšem je, že vaše smysly zaznamenají až neskutečné množství věcí, které se vám „určitě budou líbit“.
Národní divadlo Brno – Mahenovo divadlo – Jak jsem se ztratil aneb MALÁ VÁNOČNÍ POVÍDKA. Autor: Ludvík Aškenazy, Jan Borna. Režie: Martin Františák. Dramaturgie: Lucie Němečková. Dramaturgická spolupráce: Petr KlariN Klár. Scéna: Marek Cpin. Kostýmy: Marek Cpin. Hudba: David Smečka. Pěvecké nastudování: Petr Svozílek.
Premiéra 4. listopadu 2016 v Mahenově divadle. Recenze psána z reprízy 5. 11. 2016.
Tento text vznikl ve spolupráci s ND Brno a jejich divadelně-kritickým webem Thalie na Labuti.
FOTO: archiv Národního divadla Brno
