Divadlo Tramtarie uvedlo 6. března představení Terminátor a já v rámci doprovodného programu festivalu Mladá kamera Uničov – celostátní soutěžní přehlídky mladých filmových tvůrců do třiceti let. Tramtarie zde vystoupila již na třetím ročníku v řadě a pomalu a jistě se stává pravidelným, a nutno dodat, že úspěšným hostem. Vystoupení zde přináší vždy několik specifik.
Těmi jsou jednak skladba publika – na Mladé kameře jsou diváky především studenti místních středních škol – jednak podmínky kinosálu, s nimiž se musí divadelníci poprat – technické a také prostorové možnosti pódia situovaného před projekčním plátnem a rovněž samotná velikost sálu a jeho akustika. V domácích podmínkách Slovanského domu v Olomouci vystupuje soubor v mnohem komornějším prostředí a také je v daleko bližším kontaktu s publikem. Terminátor a já žánrově navazuje na úspěšnou inscenaci I na Batmana občas padne smutek. I když v tomto případě nevychází z komiksových zákonitostí, opět se jedná o inspiraci filmovou předlohou. Přístup autorské dvojice hostujícího režiséra Konráda Popela (jenž je také spoluautorem scény a kostýmů ) a dramaturga Matyáše Dlaba, se nese na vlně typického tramtariovského absurdního humoru a nadsázky. Tvůrci užívají odkazů na béčkové akční snímky, aniž by sklouzávali k trapnosti či záměrné parodizaci a tvoří poctu jak Cameronovu originálnímu akčnímu sci-fi, tak žánru samotnému. Zápletka se drží známého filmového děje, přesto neznalost předlohy nemusí být v tomto případě handicapem. Výstavba děje běží plynule a nenechává diváka v nejistotě či na pochybách. Představení si získá pozornost zejména díky kombinaci činohry a loutkoherectví. Každá z postav má na jevišti svou loutkovou obdobu a toto pojetí je, jak už jsme u tohoto divadla zvyklí, opět originální. Používány jsou nejrůznější (a záměrně nesourodé) hračky, ať už blonďatá „vamp“ panenka v případě hlavní ženské postavy, pohyblivá figurka Terminátora s celým arzenálem plastikových zbraní přenášených v nákupním košíku, či plyšoví Jů a Hele coby dvojice detektivů. Loutky herci používají zejména pro 
akční scény, v nichž se odehrává pronásledování ústřední dvojice Kylea Reevese (hostující Pavel Doucek, člen činohry Moravského divadla) a Sarah Connorové (Dáša Rybářová). S tím také souvisí rychlé přestavby na jevišti, jež obstarávají samotní herci. Pro nakloněné roviny, po kterých herci přejíždějí s autíčky a jejich loutkovým nákladem, slouží jednoduchá dřevěná prkna a jako podstavec např. vykuchaná televize, jež je využita v dalších scénách s televizním zpravodajstvím. Toto pojetí umožňuje představitelům rolí, aby popustili uzdu vlastní imaginaci a jejich práce s loutkami tak působí velmi spontánně, téměř jako dětská hra. Zároveň díky své jednoduchosti umožňuje snadné inscenování prakticky kdekoliv. Pavel Doucek (jako Revees) oblečený v plandavém baloňáku a jednoduchých kalhotách – jinak bosý – se může doslova přetrhnout (a to na zaplněné scéně někdy i skutečně v nechtěných kolizích s rekvizitami) a z celého jeho projevu je cítit velká chuť a oddanost, s jakou se chopil své postavy. Role vraždícího stroje se s ujal Martin Dědoch. V jednoduché černé vestě a kalhotách trousí bez pohnutí svalu v obličeji suché hlášky přesně ve stylu Arnieho humoru, zatímco mává absurdně tvarovanou plastikovou motorovou pilou. V jeho podání došlo i na akrobatické kousky, zejména tehdy, když jako zasažený po střelbě doslova skočil z jeviště. Zajímavé je i použití svícení – těžko říci do jaké míry ovlivněné uničovskými podmínkami – jež většinou obstarává stojící technik s jedním bodovým reflektorem, zatímco zbytek scény si osvětlují herci sami, ať už za použití ručník baterek, či té, kterou má Pavel Doucek umístěnou na čele. Upomíná i na podmínky a finanční možnosti v jakých snímky, jež se staly inspirací pro toto představení vznikaly, a ostatně i na prostředky, s jakými disponuje samotná Tramtarie. I když většina diváků dopředu ví, jaké bude mít inscenace vyústění, přesto se jejím tvůrcům a hercům daří udržovat napětí a obavy o osud prchající ústřední dvojice až do samotného konce, což je jistě kladnou devizou představení. O udržení divákovi pozornosti svědčí i to, že publikum složené zejména z „puberťáků“ bylo po celou dobu očividně vtaženo do děje a briskně reagovalo na jednotlivé vtipy. Což od školáků, kteří běžně nejsou zvyklí chodit na divadlo, opravdu potěší. Je také dokladem, že činnost tohoto nezávislého autorského divadla, se schopností oslovit diváky nejrůznějšího věku a zájmů, má smysl. Terminátor a já se tak řadí k dalším povedeným inscenacím Tramtarie. Režie: Konrád Popel Dramaturgie: Matyáš Dlab Hudba: Martin Peřina Psáno z: 6. června (festival Mladá kamera Uničov)
foto: archiv divadla Tramtárie
