Tvůrci olomouckého Divadla Tramtarie si v rámci dramaturgie zaměřené na uvádění autorských adaptací známých literárních či filmových děl vybrali k inscenování novelu Ernesta Hemingwaye Stařec a moře. Novela je umělecky nosným a světově oceňovaným dílem vypovídajícím o síle lidské vůle a vytrvalosti.
Vstupem do představení je rámec divadelní zkoušky, při níž herečky Petra Konev Čiháková a Tereza Toth Čápová chystají poslední rekvizity a čekají na svého kolegu Jana Konopčíka. Pokus o civilnost a vtip na jevišti nebyl natolik věrohodný, aby působil jako situace improvizační, či vznikající na jevišti v přítomném čase. Některým vtipům se dařilo, některé vyzněly nuceně. Herecký projev by se dal charakterizovat slovy „hrají, že nehrají“, což zvolenému konceptu ubíralo na působivosti nejen na začátku představení, ale i v jeho průběhu, kdy se mezi jednotlivými dramatickými situacemi pomocí pauzy – „střihu“, vraceli aktéři do reality zkoušky ke svým civilním postavám.
Podobně, jak je tomu například i v Kracíkově režii Romance pro křídlovku, se herci ve ztvárňování postav starce Santiaga a chlapce Manolina střídali. Bílá košile představovala starce, kšiltovka byla určujícím znakem chlapce. Na rozdíl od zmíněné Romance pro křídlovku, nepřinášela však změna herce posun v charakteru postavy. Vypadalo to, že záměrem, či alespoň nosným vedlejším produktem střídání a „střihů“ bylo vytrhnout diváka z prožitku a iluze, zabránit mu ztotožnit herce s postavou a vžít se do děje. I sami herci pomocí vnějších komentářů zdůrazňovali fiktivnost a nereálnost představovaného příběhu. Jejich vtipy a glosy občas poselství předlohy dokonce zesměšnily a shodily. Posledním hercem přestavujícím Santiaga byl Jan Konopčík, pro diváka tudíž nebyla identifikace s postavou takovým problémem jako u ženských představitelek a zdála se být dokonce žádaná.
Ve druhé polovině představení inscenátoři postupně upouštěli také od „střihu“. Střídání herců i přechody k retrospektivním scénám probíhaly co možná nejkontinuálněji. Scény obsahovaly jasný emoční apel, závěr Hemingwayova příběhu byl dokonce s viditelným důrazem na citové působení změněn. V adaptaci vytvořené Vladislavem Kracíkem a Matěj Mužíkem, kteří jsou zároveň režiséry 
inscenace, jsou akcentovány určité dějové linie obsahující sdělení s velkou mírou závažnosti. Jednou linií je vztah Santiaga k chlapci, linií druhou je starcův obdiv k baseballové legendě DiMaggiovi s důrazem na analogii mezi jejich existencemi. Nejdůležitější linií je však potřeba starého muže obhájit své místo a opodstatnění nejen před světem, ale i před sebou samým. Odhodlání překonat předsudky i tělesné překážky je demonstrací lidské vytrvalosti, touhy a nekonečné síly. K emočnímu zainteresování diváka byla použita především hudba, která však mnoho situací svou dynamikou nadhodnocovala a tím částečně znemožnila napětí stupňovat.
Scéna Adély Szturcové vychází z potřeb velikosti jeviště a zároveň je velmi funkčním „spoluhercem“ v průběhu představení. Dominantou příběhu i scény je dřevěná loď ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku, stojící na kolečkách, která simulují její nestabilnost na moři. Je nepopisná, lze ji obrátit či postavit na bok a tím vytvářet různá prostředí. Ostatní složky a postupy nemají tak střídmý, ucelený a účelný charakter. Práce se světlem se pohybuje v rozpětí od plně rozsvíceného jeviště v okamžiku „střihů“ až po velmi efektní přirozené světlo, kdy je jeviště osvětlováno pouze svíčkami v lucernách. I přesto, že nelze vysledovat pravidla či
strukturu v používání svícení, některé scény, a to zejména ty s přirozeným světlem, navozovaly zvláštní intimní atmosféru, která diváky doslova pohltila. V hojně využívané projekci se objevilo mnoho nosných a zajímavých momentů, kterými byl však divák chvílemi přehlcen a zmaten. Promítalo se na plátno za scénou, před scénou i na scénu samotnou. Projekce využívala statické obrazy, videa z podmořského světa i animované stínohry.
Dramatický text, vycházející z epické prózy, není čistou dramatizací novely a hlavním těžištěm inscenace tudíž není obraz, nýbrž slovo. To využívalo několika způsobů prezentace. Popisu a posouvání děje herci na jevišti, skrze repliky samotných postav nebo prostřednictvím vypravěče Marka Zahradníčka, jehož hlas zazníval z reproduktoru. Postavy obsah vypravěčových sdělení často jen pohybově ilustrovaly. Reprodukovaný hlas a herci se ve svých promluvách křížili, jejich funkce se jevila jako totožná. Proto bylo těžké najít jakýkoli vzorec pro rozdělení a odůvodnění těchto promluv.
V inscenaci je použito mnoho zajímavých nápadů a prostředků, které však na výstavbě, uchopení a vyznění inscenace nenesou příliš důležitý podíl. Některé jsou naopak zbytečné, matoucí a počáteční koncepci inscenace spíše tříští, než sjednocují. Návratu k původnímu pojetí se diváci nedočkali ani po skončení divadelní zkoušky, která bohužel nekončila úlevným povzdychem herců, že dnes už mají práci za sebou, nýbrž pouze vážným vyústěním a potleskem jako u běžného představení.
Divadlo Tramtarie – Stařec a moře. Adaptace: Vladislav Kracík, Matěj Mužík. Dramaturgie: Václav Kracík. Režie: Vladislav Kracík, Matěj Mužík. Scénografie: Adéla Szturcová. Light design: Aleš Hejral. Projekce: Honza Volf. Hudba: Dalibor Eimut.
Premiéra 10.6. 2016. Psáno z reprízy 27.10. 2016.
Foto: Informuj.cz
