Festival 4 + 4 dny v pohybu letos učí subjektivitě. Celých 8 říjnových dní se v Praze můžete pohybovat po Studiu Hrdinů, Divadlu Ponec, Divadlu Archa a Radničních domech. Poslední jmenované místo je objekt ve středu Prahy, jen pár kroků od pražského orloje, a na první pohled má pramálo společného s okolními luxusními restauracemi a hotely
. Vedení města má v plánu vytvořit v domech Pražské kreativní centrum a tento festival tak jako jeden z prvních může ukázat návštěvníkům, jak a k čemu by mohly budovy v budoucnu sloužit.
Hned od vstupních dveří je vidno, že organizátoři festivalu se činili. Stěny jsou oblepené úřednickými formuláři a maily. Celý komplex domů umožnil vytvořit bludiště, plné zapomenutých zákoutí, malých i velkých místností, ve kterém není těžké se ztratit. Festivalový bar v duchu úřednických přepážek vás neodradí ani telefonními sluchátky visícími ze stropu, kde o dodržování diskrétní zóny nemůže být ani řeči. Přístupné je prakticky vše, neboť zde není koutek, kam byste nemohli nahlédnout. Pochybuji, že bych přišla na zajímavější využití pořadačů v relaxačním pokojíku. Jako stropní dekorace působí překvapivě útulně.
Na chodbách i v kancelářích se nacházejí instalace současného umění. Výzkum subjektivity je přístupný i dětem, například v tzv. Kreslírně-myslírně se mohou malí i velcí zapojit do site-specific instalace People’s Room Petry Herotové a zanechat tu pomocí fixů a pastelek vlastní otisk na stěnách Radničních domů. Osobně mě zaujal audiovizuální projekt Proč se mi chce tančit Kateřiny Konvalinové poukazující na to, jak zpravodajská média manipulují s divákem, když v televizních novinách využívají jako podkres hudbu filmového charakteru, která se už sama o sobě podílí na evokování emocí.
V pondělí 3. 10. se v jedné z bývalých kanceláří Radničních domů představila Tereza Hradilková se svým novým tanečním sólem nazvaným Švihla, pro něž ji inspirovalo prosté skákání přes švihadlo. Celé představení jako by se stávalo jakousi metaforou pro nezadržitelný běh života. Začíná lehce jako dětská hra s lehkostí sobě vlastní a pokračuje ambiciózními touhami po zdokonalení. Díky hře světla a stínu někdy zapomeneme na švihadlo a vnímáme jen pohyby cviku, který se svou zručností a elegancí stává tancem. Pohyb pokračuje vpřed a vzad a divákovi je jasné, že tady musí někdy přijít únava ze stereotypu, z něhož není úniku. Zamotat se do švihadla je lehké, ale vymotat se ze síly, která vás žene někam, kam nechcete, není snadné. Úmorné a znavené skákání značí konec, ale jako lusknutím prstu chytá žena druhý dech a pokračuje ve svém spěchu. Sugestivně stylizovaná hudba dotváří pochmurnou atmosféru této životní skici a končí jednoduchým návodem ‚jak skákat‘: „dej impulz švihadlu a skoč.“
Divadelní společnost Masopust uvedla v úterý 4. 10. svůj Lidový kousek ve formě voicebandu v podání Ivany Uhlířové, Michala Kerna a Miloslava Königa, který více než pobavil a rozhodně neurazil. „Jde o to, aby bylo jasno,“ halasí trojice herců do mikrofonu a přitom se nejistě ušklíbá. Formou vtipných rýmovaných průpovídek se rozehrává fraška o pozérství, sebeklamu a jiných dalších společenských nešvarech, které si dnešní člověk tak rád bere za vzor chování.
Naproti tomu inscenace alternativního souboru Wariot Ideal 28 dní ve středu 5. 10. zamrazila a položila spoustu otázek. Zaprvé, je ten muž se síťkou přes obličej bezdomovec, jeskynní muž nebo ztroskotanec? Zadruhé, ilustrují tak tvůrci reálný svět jako ostrov, kde známe jen boj o přežití, a slova jsou pro nás jen něčím, co dávno ztratilo na významu a my si marně snažíme vzpomenout? A konečně, závěrečné převlečení muže do společenského oděvu znázorňuje rezignaci na společenská pravidla, nebo jak to vlastně je? Ať už jsou odpovědi jakékoliv, věřím, že žádná nebude úplně mimo mísu. A proto se letos v Radničních domech přiučujeme subjektivitě…
FOTO: Facebook 4 + 4 dny v pohybu (inscenace Švihla a Lidový kousek)
