Souhra světla a stínu
Geisslers Hofcomoedianten se na poli současného divadla pohybuje téměř 15 let a zůstává věrný své úzce profilované dramaturgii zaměřující se na barokní divadlo. Momentálně je jejich domovskou scénou Vila Štvanice, kterou obývají společně s Tygrem v tísni a Divadlem Letí. Představení Já jsem Krabat vychází z lužicko-srbské legendy o mladém sirotkovi, který během třicetileté leté války přišel o rodiče. Toulá se temným hvozdem, dokud nenarazí na černý mlýn, v kterém zrovna chybí jeden učeň. Mistrem je vzat do služby a kromě obvyklých prací ho učí i černé magii, kterou nakonec přemůže čistá láska. Nejvýraznější složkou inscenace bylo využití meotaru. Tento analogový projektor má moc promítat na plátno nejrůznější objekty. Pytle s moukou, které Krabat namáhavě tahá, se z meotaru odmrští snadno, stačí projet magnetem. Víte jak udělat z komára velblouda? Ne? Mistrův učeň ano a rád vám to ukáže. Osvěžující, zábavné, poutavé a nápadité. Jestli vám mohu něco slíbit, tak to, že se nebudete nudit. Herecky nejvýraznější byl Václav Chalupa, který si zahrál Mistra. Jeho vzezření, charismatický hlas a skvělé frázování v divákovi vyvolávalo napětí a pokud bych ho potkala v temné uličce pravděpodobně bych utekla. Claudia Eftimiadisová kromě krabatovy dívky ztvárnila také ostatní učně. Za pomoci stínohry se jí pohybově podařilo učně velmi dobře odlišit, zatímco hlasově z hlediska dikce a intonace to bylo méně vydařené. Představitel Krabata Bartoloměj Veselý ve své roli působí přesvědčivě, z nervózního a nesmělého chlapce se dospělý a vyrovnaný muž. Celé téma působí antifaustovským dojmem. Nejprve se sice ďáblu upíše, ale později najde své štěstí namísto v magii v lásce. Do kontrapunktu k analogovým projekcím je postavena hudba vycházející především z lužicko-srbských lidových písní. Ty jsou různě variovány a rozvíjí se stejně, jako se utváří pouto mezi Kantorkou a Krabatem. Představení, které diváka zláká na cestu plnou imaginace. Místy až hororovou atmosféru trochu narušila jakási soukromá technopárty za kostelem, ale ani tahle nepříjemnost mi nemohla zkazit zážitek.
Veronika Bezvodová
Na truc Goldonimu
Když v 18. století přišel Carlo Goldoni s reformou commedie dell´arte, požadoval minimum improvizace, uvěřitelnější a méně fantaskní náměty, odbourání obhroublosti a lascivity. Goldoniho současník Carlo Gozzi se ale ve svých povídkách s pohádkovými náměty nesnaží diváka vychovat, ale pobavit. To je cílem i souboru Geisslers Hofcomoedianten. Volný přepis pohádkové komedie Láska ke třem pomerančům se nejvýrazněji projevil v důmyslné mobilní scénografii, která je tvořena neustálým přestavováním papírových krabic od pomerančů. Doslovná absurdní práce s divadelním znakem, která často vrcholí v bláznivých honičkách má skutečně v mnohém blízko k původní, v té době již mrtvé, commedii dell´arte. K ní odkazuje například i rámec inscenace, kdy na začátku a na konci uslyšíme původní Gozziho text, ale i pseudoklaunské kostýmy herců. Doslovně pojal tvůrčí tým i hlavní zápletku, protože text inscenuje jako“důvtipnou analýzu pohádky o závislosti na vitamínech“, a tím si vytváří prostor pro další komickou akci. Ta se odvíjí od hry s nejrůznějšími druhy ovoce a zeleniny a je spouštěčem „kouzelné akce“. Bylo by úplně zbytečné Geisslery kritizovat – jejich své- bytná a nezaměnitelná poetika má pevný tvar, diváci se skvěle baví…ale přeci jen. Divadelní festival skrývá ve své největší výhodě i jednu nevýhodu. A sice, že divák může rychle narazit na obdobné inscenační postupy. V tomto případě Lásku ke třem pomerančům „předběhly“ například Chuťovky, ve kterých loutky nahradila právě zelenina a ovoce, anebo Pavol Seriš, který část své herecké akce v performance Chutilo vám, páni? zakládá na slowmotion, což je prvek, který dominoval pantomimickým výstupům i u Geislerů. Jistě, to není nic proti ničemu, ale osobně vřeleji doporučuji inovativnější inscenaci Já jsem Krabat.
Gabriela Dvořáková
Pohodový kanibalismus
Včerejší odpoledne se v Open stanu „nepekl“ jen Smolíček. Přes šílená vedra rozjelo trio herců povedenou zábavu, která měla náboj a nápaditý humor. Jelikož se festival blíží ke konci, tak jsem si i já
musel odpočinout a odpolední pohádka se proto naskytla jako výborná příležitost pro takové relaxační lenošení. Inscenace Z tajného deníku Smolíčka Pé oplývá promyšlenou scénou a hlavně, což je u pohádky důležité, se v ní pořád něco děje. Nejde jenom o už několikrát převyprávění příběhu o Smolíčkovi, ale tvůrci do něj vložili hromadu vtipných nápadů – od gramofonové scény po postavu růžového králíčka a kouzelníka – k tomu je vše podpořeno chytlavou muzikou, kterou herci hrají živě na pódiu. Ocenění hodné je i převedení pohádky do tzv. hovorové mluvy, tudíž promluvy pohádkových postav nepůsobí nijak infantilně, jak se v mnohdy současných pohádkách stává. Charaktery jsou zcela jasné a přesně vykreslené. Obecně platí, že dětské publikum je velmi náročné na pozornost, ale právě zvolená forma byla tak dobře vymyšlená, že i v takovém vedru většina dětských diváků seděla a s nadšením sledovala Smolíčkovy nesnáze. Inscenace byla vtipná, svižná, originální s dobrým hudebním doprovodem, vypadala přesně tak, jak by se dneska měly dělat pohádky pro ty nejmenší!
Lukáš Buchra
Foto: Open air
