Zuřící herecký zápas o to být NĚKÝM
Tvůrci z divadla Stará aréna vytvořili adaptaci na dnes již kultovní snímek Martina Scorseseho, Zuřící býk (pojednávající o legendárním boxerovi Jakeovi LaMottovi, pozn. red.), pod svým trefným názvem Zuřivec. Inscenace nevychází přímo jen z filmové předlohy, jejichž stopa je nicméně velmi patrná, ale zároveň nahlíží na téma lidské psychiky, cesty za úspěchem a otázky, co je pro vytoužený cíl člověk schopen obětovat a jak se to na něm výsledně (ne) podepíše. Ve výsledné katarzi se v pozadí schovává otázka, jestli to všechno utrpení stálo za to. Tvůrci si při vytváření scény vystačili s dvěma židlemi a přesným svícením, které odkazuje k paralelnímu filmovému střihu, kdy v určitých sekvencích vidíme dvě akce simultánně. Příkladem může být hned scéna na začátku inscenace, kdy si Jakeova první žena balí kufry a on na druhé straně mizanscény tancuje se svoji následující partnerkou. Tato chytře vymyšlená struktura tak udržuje Zuřivce v tempu a přechod v časoprostoru je o mnoho více svižnější. Zároveň je nutné vyzdvihnout herecký výkon Jana Lefnera, který ztvárňuje LaMottu, jehož provedení postupného psychologického propadu a výjevy agrese vůči svým blízkým jsou mnohdy velmi mrazivé. Autoři nezapomínají vzdát hold filmové předloze v podobě využití boxerské slow motion, která byla v době uvedení snímku velmi inovativní a zavedla nový typ snímání boxerského zápasu. V případě Zuřivce jsou zápasy spíš vyvrcholením předešlého psychologického vývoje, který je zde znázorněn opravdu přesvědčivou hereckou akcí. Zuřivec je výborný obraz člověka, kterého zničí vlastní ctižádost a tvrdohlavost
Lukáš Buchta
Radost ze hry
Mladičký ostravský soubor Stará aréna, se chopil veselohry s detektivní zápletkou Václava Klimenta Klicpery Zlý jelen se svěžestí a pohádkovou malebností. Když s textem pracoval ve čtyřicátých letech Jiří Frejka, který text také upravil, požadoval, „aby postavy vystupovaly jakoby ze starého mysliveckého kalendáře“. Takové pojetí je do jisté míry naplněno i v této inscenaci. Herci se statečně vypořádávají s původní „národoobrozeneckou“ češtinou a všechny postavy jsou naplněny hravostí, milou poťouchlostí, živostí i troškou nostalgie evokující právě zašlé kalendáře. Přitom se do inscenace podařilo dostat řadu aktualizací a dvojsmyslů, které však dostávají celkové koncepci, zbytečně nevyčnívají a mají svou hranici vkusu. Inscenace akcentuje hravost, a ta je podpořena mimo jiné živou hudbou. Vedle melodických předělů hudebníci zprostředkovávají řadu komických i napětí podporujících ruchů, kterými vzali za vděk především dětští diváci. Souboru se dobře podařilo v tomto směru vypořádat s novým prostorem stanu a muzikanti, kteří stáli v prostoru za diváky, se díky častým interakcím z jeviště stali plnohodnotnou součástí představení, nikoliv jen zvukovou kulisou. Dobová společenská kritika úplatkářství, pletichaření a vypočítavosti je zde uvedena ad absurdum v častých bláznivých honičkách a neustálém zesměšňování lidské malosti. Radost ze hry a hraní si energických herců v kombinaci s libozvučnou češtinou potěší nejen toho, kdo má rád nostalgii devatenáctého století.
Gabriela Dvořáková
Dobrovolná lobotomie
Nezávislý divadelní spolek Arte della Tlampač vás odzbrojí sérií krátkých komediálních skečů. Diváci dobrovolně podstupují lobotomii mozku a dostávají
se do zcela jiných sfér běžné, každodenní reality. Čistě mužský soubor na jevišti exponuje ty nejabsurdnější situace, které si jen stěží dokážete představit. Věděli jste, že divadelní historie mapuje ty nejlepší expozice jednotlivých inscenací? Ale co když… na to půjdou kluci od lesa a začnou od konce. Jednoznačně se zapíší do historie toho vůbec nejhoršího možného začátku nejen u nás, ale i ve světě. A to je prvenství, které jim nikdo nemůže vzít a to už je vážně něco. Jenže crazy road movie napříč neznámým vesmírem tvůrců pro diváka pokračuje. Zdánlivě to působí jakoby vše bylo vzhůru nohama. Vlastně nejenom vzhůru nohama, ale přímo zažíváme stav beztíže. V tomhle světě neexistují pravidla, stereotypy ani konvence. Dokonce si ani nemusíte lámat hlavu s tím, jaký to má všechno smysl, protože největší smysl dává, že je to nesmysl, v dobrém slova smyslu. Trochu oxymóron, ale právě díky tomu zažíváte osvobozující pocit čiré radosti z té až dětské hravosti. Jednotlivé skeče povětšinou pracují s opakováním a následným gradováním dané situace. Napadlo by vás někdy udělat televizní seriál o lidech, kteří iritují své okolí? Už se vám někdy stalo, že jste z pošty neodešel celých čtyřiadvacet let aniž by jste si odskočil byť jen na toaletu? Víte, že rakovina se dá léčit dobrou náladou? Jasně, teď se zeptáte, jaký to má všechno význam? A já upřímně řeknu, že vůbec nevím. Vážně! A víte co? Je mi to buřt. Téměř dvě hodiny jsem se bavila a podivovala nad originalitou každého skeče a neměla jsem potřebu číst mezi řádky. Možná tam taky žádná mezera není. U tohoto souboru nikdy nevíš. Pořádná nálož recese, kreativity a humoru nalila do mé oběhové soustavy novou šťávu, takže můžu zase šlápnout na plyn.
Veronika Bezvodová
Foto: Open air
