Dekadentní od začátku do konce
Jedno z prvních představení, které jsme mohli letos shlédnout byl kabaret pražského Divadla NaHraně Hrabě 2.15: Bez dechu. Zhudebnit básně jediného tuzemského představitele tzv. beat generation, Václava Hraběte, a udělat z toho kabaret je skvělá idea. Zvláště, když jsou převedeny do jazzového podání, které Hrabě miloval. Nutno podotknout, že právě hudba Martina Severýna, který zároveň doprovázel na klávesy, je jednou z nejsilnějších stránek inscenace. Vytknout se v zásadě v celkovém pojetí nedá nic ani režii, které se ujala Tereza Karpianus. Zásadní výtku bych však měla vůči výběru hereckého obsazení, respektive pěveckého, protože rýmy předná- šeli s přirozenou lehkostí. S muž- ským obsazením, který toho moc nenazpívá, což je škoda, problém nemám. Naopak, u Marie Jansové byly hudební pasáže velkým kamenem úrazu. Z počátku je možné nějaký ten falešný tón považovat za úmyslný, jelikož Jansová ztvárňuje podnapilou ženu. Ale když to neustává po celou dobu představení, je vám jasné, že tady o žádný úmysl nejde. A druhým momentem, který smaže už jen celková amnesie, je podivuhodný obskurní striptýz, který trvá nesnesitelně dlouho a opět je doprovázen „uši trhajícím kňouráním“. Shovívavý divák to vše ale připíše dekadentnímu „beatnickému“ stylu, a když si párkrát zacpe uši, v konečné fázi odchází s vcelku kladnými dojmy.
Henrietta Ctiborová
O kolik jsou bohatší!
Komu by bylo líto, že nezažil skutečný český underground, může si ho odžít společně s Petrem Reifem a Divadlem Bufet. V představení UNHAPPY HAPPY ožívá pražská legenda Vincent Venera. Stísněné, ale intimní prostředí pojízdného Autobufu nabízí skutečně intenzivní vhled do světa lidí, jejichž životy jsou natolik neuvěřitelné a obyčejnému člověku vzdálené, že označit je za blázny by bylo samo o sobě bláznovstvím. Inscenace je volně inspirována texty slavného neurologa a popularizátora oboru Olivera Sackse, který se v praxi setkal s plejádou bizarních světů svých pacientů. V představení se s nimi setkáme i my prostřednictvím Petra Reifa: muž, jemuž nádor v hlavě zničil „paměťový systém“, následně oslepl a svět vnímal pouze prostřednictvím rytmu hudby; člověk s Tourettovým syndromem. Anebo muž, který byl od dětství slepý, po operaci začal vidět, ale nedokázal tento smysl plnohodnotně užívat. Mezi těmito i dalšími postavami, které nejsme schopni všechny rozeznat, se volně prolínají momenty ze života a písňové texty pražského básníka, malíře, zpěváka i mystika Vincenta Vernera alias Svatého Vincenta. Na několika málo metrech čtverečních rozpoutává jediný herec neuvěřitelnou smršť myšlenkových pochodů, úkonů, pohybů a činů, která dalece překračuje běžné představy o „nenormálním“ či „bláznivém“. Svou „normálností“ jsme totiž ve skutečnosti omezeni, snad i zaslepeni a ve světle inscenace se denní žitá realita jeví až neuvěřitelně chudá.
Gabriela Dvořáková
Sv. František v igelitové tašce
Inscenace Anny Krtičkové a Veroniky Svobodové Pouť je doslova intimní žánrový zážitek. Autorky staví základ na loutkovém divadle, které obohacují projekcí animovaných filmových sekvencí a přenosy
živé kamery, které pořizuje Veronika Svobodová přímo na místě. Jako mizanscéna slouží jednoduchý látkový domek, na jehož zadní stranu jsou promítána zmíněná videa. Celé představení pojednává o pouti, kterou podnikl sv. František z Assisi, a na kterou se vydala právě i Anna Krtičková s Bárou Kratochvílovou, díky čemuž vznikla tato inscenace. Autorky doplňují projekce a hru loutek o předčítání deníkových zápisků z putování a vše podbarvují zvukové nahrávky, které byly pořízeny na různých místech cesty. Co se týká zvolené formy, tak umělkyně se snaží klasickou loutkohru obohatit o nové nápady a postupy, které ve výsledku působí poněkud přeplácaně a v mnohém vůbec neslouží příběhu. Právě ta narativní linka je hlavním problémem, jelikož se zabývá výseky Františkova života od útlého mládí až po smrt. Divák je nucen vnímat několik složek najednou, které jsou vytvořeny tak různorodě, že ve výsledku nevnímá ani jednu a celek pak tvoří nesourodou změť projekcí, zvukových podnětů, loutek a vyšívaných deček s názvy kapitol. Nicméně nelze odepřít, že inscenace Pouť skýtá několik dobrých nápadů. Jedním takovým je obrazové ztvárnění baziliky, ve které leží Františkovy ostatky. Autorky vezmou látkový dům, ve kterém se dosud odehrával celý příběh a obalí ho obrovským domkem z igelitové tašky… To dokazuje, že i v minimalistickém pojetí loutkového divadla lze pracovat s originálními nápady. Ovšem použití tolika různorodých médií, které nejsou nějak koncepčně propojeny, je spíše na škodu a platí zde staré, ale chytré pořekadlo, že míň je někdy víc.
Lukáš Buchta
Foto: Open air
