Současná finská autorka Emilie Pöyhönen v Princezně Hamlet variuje jednu z nejznámějších tragédií Williama Shakespeara. Jak samotný název napovídá, většina postav je genderově převrácena a mužské postavy jsou upozaděny. V žádném případě ale nelze hru označit za feministickou. Daleko více se hra tematicky dotýká touhy po vnitřní svobodě, přátelství, tenké hranice mezi odvážností a šílenstvím, a v neposlední řadě ohledává téma na výsost aktuální, téma mediální manipulace.
Princezna Hamlet začíná požárem, kdy jsou diváci na tuto skutečnost upozorněni dvěma mladými muži oblečenými v oranžových vestách, kteří se snaží zabránit rozšíření požáru. Civilně a vtipně glosují danou situaci, přičemž diváky uvádí do místnosti, v níž nás svým proslovem uvítá sama Princezna Hamlet. Řeč je záměrně namířena do publika, ke kterému Hamlet promlouvá jako ke svým poddaným.
Přátelství Hamlet a Horácie postupně ovlivňuje blížící se korunovace. Volnost a svobodu nachází pouze v přírodě. Pro dokreslení atmosféry používá v těchto momentech Barbora Chovancová volání sokolů a mořské vlny tříštící se o skálu. Horácie někdy sama jejich volání napodobuje. Nachází spojení s okolní přírodou a zároveň to může metaforicky odkazovat na její živelnou a živočišnou povahu. Hamlet pochybuje o sobě samé, ale také o jejím přátelství s Horácií. V situacích, v nichž si není příliš jistá sama sebou si vynucuje Horáciinu oddanost a náklonost z pozice budoucí královny. Horácie nesnese pohled na to, jakým způsobem si Hamlet ubližuje a tajemství, které mělo zůstat pouze mezi nimi vyzradí její matce. Gertruda se chce u moci udržet za každou cenu. Ve chvíli, kdy jí Hamlet začne vzdorovat, ji pošle do Anglie.
Hamlet je ubytována v Buckinghamském paláci, v kterém využívá veškerý zdejší luxus, ale musí dodržovat určitá pravidla. Palác představuje psychiatrickou léčebnu, v níž platí přísný řád. Každodenně opakující se rituály, jakými jsou, pití čaje nebo zpívání písně London bridge is falling down působí jako skupinová terapie. Princezna Hamlet se zde seznamuje s Oféliem, mladým mužem, který bezmezně obdivuje její statut princezny. Již při prvním setkání sledujeme, že Ofélio je ovlivněn mediálním světem. Nezajímá ho Hamlet samotná, její povaha, názory, vnitřní krása, ale pouze její postavení. Vidí v ní příležitost šplhat po společenském žebříčku výše a výše. Možná za to z části může tlak společnosti, která ho donutila si myslet, že úspěchu lze dosáhnout výhradně společenským postavením. Jeho omezené a pokřivené vidění světa, v kterém kvality člověka měří podle populárnosti, mu neumožňují vytvořit si s někým trvalý plnohodnotný vztah.
Po smrti vlastní dcery si Gertruda není ochotná přiznat její ztrátu. Lépe řečeno není toho schopná, protože by si zároveň musela připustit, že selhala jako matka. Přesvědčí tedy Horácii, aby na sebe vzala Hamletin úděl. Horácie v tom vidí příležitost, jak zachovat památku nejdražší přítelkyně, ale postupem času se divákovi mění před očima. Zprvu vyrovnaná, dospívající mladá žena neví, kým ve skutečnosti je. Podléhá tlaku, který je na ni neustále vyvíjen. Rozhodne se říct pravdu, ale nikdo jí nevěří. Odráží se tu mentalita obyvatel říše, jejich omezený způsob vidění světa. Tupé stádo, které je ochotné následovat kohokoliv a kamkoliv, pokud má patřičný titul. Horácie se cítí zoufale. Jediné východisko spatřuje v očištění říše požárem.
Nelze si nepovšimnout, že drama končí stejnou situací, která byla na počátku nastolena. Vše se uzavírá, cyklí a přece zůstává neměnné anebo snad říše povstane z popela jako pták fénix?
Režisérka Barbora Chovancová byla postavena před nelehký úkol. Text Emilie Pöyhönen se vyznačuje po formální stránce dynamickým střídáním jednotlivých obrazů. V rámci scénického čtení těchto až komiksových střihů docilovala režisérka za pomocí světel, která fungovala jako předěly mezi jednotlivými scénami. Za použití divadelní zkratky přibližuje divákům postupné podlehnutí princezny Hamlet pop-kulturním odkazům, když v rychlém sledu ukazuje typické londýnské prostředí. Velmi zajímavým způsobem jsou ztvárněny scény s dopisy, které Hamlet posílá Horácii. Obě herečky stojí v těsném kontaktu vedle sebe, ale žádná přímá interakce mezi nimi neprobíhá. Hamlet předčítá dopis na mikrofon a Horácie ho občas zavře, čímž utichne Hamletin hlas. Při scénách, kdy si Hamlet ubližuje, je velmi jednoduše využito pouze rudé rtěnky, která symbolizuje jizvy, které si způsobila. Nejméně výrazná se při scénickém čtení zdála postava Hamletina strýce Claudia. Přílišná stylizovanost jeho hereckého projevu ubrala na v pozadí ukrytém tématu o pomíjivosti života.
Text Emilie Pöyhönen je svou formou i tématem ojedinělý. Nejsilněji ve hře rezonuje téma vnitřního boje. Velmi aktuální, inovativní text, který jsme mohli shlédnout díky Divadlu Feste a jejich festivalu SPECIFIC.
Divadlo Feste – Princezna Hamlet. Autor: Emilie Pöyhönen. Překlad: Otto Kauppinen. Režie: Barbora Chovancová.
Premiéra 9. května 2016 v rámci festivalu SPECIFIC.
Foto: Kristýna Břečková
