Nezapomenutelný zážitek. Strhující podívaná. Paráda. Taková nadšená zvolání se nesla vstupní halou brněnské Reduty, když diváci vycházeli z hlediště po zhlédnutí Petrolejových lamp v podání souboru Divadla Petra Bezruče. A zcela opodstatněně.
Režisér Martin Františák vsadil v tomto případě na klasický a notoricky známý příběh Štěpy Kiliánové a Pavla Maliny z pera Jaroslava Havlíčka, výborný herecký ansámbl od „bezručů“ a autorské, novátorské prvky a vytvořil představení, které stojí za vidění a zapamatování. Františákovi se totiž povedlo převést námět o (sebe)lásce, závisti, strachu a rozvratu osobnosti na divadelní prkna bez ztráty kvality a ukázat mezilidské vztahy panující v malém městečku Jilemnice za dob, kdy cesta vlakem byla životním zážitkem, takové, jaké v Havlíčkově románu byly. Tedy pokřivené a na šikmé ploše, na které, jakožto na reálné součásti jeviště, se herci pohybovali bez zaváhání.
Právě šikmá plocha dodávala celkovému vyznění dramatu nový náboj díky jejímu kreativnímu využití, zvláště ve scéně, kdy Pavel, už v pokročilém stadiu syfilitidy a s omezením pohybu, vyjede do hor a není schopný se vrátit zpět do domu ke Štěpce nebo v té, kdy se rodinka Kiliánů přestěhuje do nově postavené vily, již nechal stavitel Kilián vybudovat na místě bývalého pohřebiště, ale nemůže si užít nového domova, protože dům okupují škvoři. Ty představovaly malé černé korálky, které po šikmém jevišti rozhazoval ďábel, jako připomínku vzbouření se Kiliána pravidlům a morálce (jak neopomněla dodat Kiliánova žena). Vždyť považme, jaká je to opovážlivost postavit si dům na bývalém pohřebišti! Postava satana a šikmá plocha jeviště patří ke vzpomínaným novátorským počinům režiséra Františáka a rozhodně nejsou použity bez smyslu a rozmyslu.
K navození dobové atmosféry přelomu 19. a 20. století nemálo přispěla výprava Marka Cpina. Dekorace a nábytek divákovi jasně ukazují nejen to, kdy se scéna odehrává v interiéru nebo mimo něj, ale vizuálně přímo poukazují na rozdíl mezi bohatou rodinou Kiliánových a zchudlé Vejrychovsko. Podobně konstruující funkci mají i kostýmy. Matka Kiliánová, ač žijící na maloměstě v zapadlém Podkrkonoší, je oblečená jako dáma, což vyjadřuje jak její příslušnost k jilemnické smetánce, tak její povýšenost nad ostatními lidmi (která se však v průběhu děje přetavila ve strach a přemrštěnou pobožnost). Do kontrastu, co se kostýmu týče, jsou postaveny figury zámožného stavitele Kiliána a statkáře Maliny, kterého mladší syn o všechen majetek připravil, stejně jako postavy lajtnanta Pavla Maliny, který se chlubí svým důstojnickým postavením, a jeho bratra, na jehož úkor si Pavel na vojně užíval světských radovánek. Otec Štěpy v podání Norberta Lichého si po šikmé ploše jeviště vykračuje ve fraku, Pavel v parádní důstojnické uniformě nebo v saténovém županu, zatímco jeho otec a bratr jsou oblečeni po selsku, aniž by jejich oblečení zakrývalo panující nuzné poměry. Šaty (a zvláště klobouky) Štěpky Kiliánové jsou znakem samy o sobě. Marek Cpin dokonale splnil zadání původního románu a extravagantnost zámožné, ale nehezké dívky, která si z nutnosti bere vlastního bratrance, kterého vykupuje z dluhů, dovedl k dokonalosti.
Nadstandartní výkony předvedla ústřední dvojice – Sylvie Krupanská a Lukáš Melník. Krupanská ztvárnila výstřední Štěpánku vymykající se maloměstským konvencím a marně toužící po romantické lásce tak věrohodně, že jí odpustíme i to, že typově naprosto neodpovídá románové předloze. Vzhledem k hereččině štíhlé postavě a krásné tváři vycházely poznámky o Štěpčinně nevzhlednosti a třech bradách naprázdno a působily spíše úsměvně. Ještě přesvědčivější a opravdovější byla herečka ve druhém jednání, kdy se Štěpánka kvůli nešťastnému a nenaplněnému manželství stává ženou sice morálně silnou, odhodlanou splnit všechny své povinnosti a závazky vůči Pavlovi, otci a matce a Vejrychovsku, ale také nešťastnou a v nitru zlomenou. Výkon Lukáše Melníka byl jedním slovem excelentní. S bravurou zvládl být nonšalantním i arogantním vojákem, pohrdajícím rodnou hroudou, i nemocným a někdy agresivním bláznem, který šikanuje své okolí, aby zakryl svůj vlastní strach ze smrti. Tuto postupnou proměnu z donchuana a zhýralce v lidskou trosku ztvárnil Melník s takovou vervou, že nejednomu divákovi naskočila husí kůže. Cena prezidia Herecké asociace pro mladého umělce do 33 let v oboru činoherní tvorby, kterou Melník získal, je zasloužená.
Nadmíru kvalitní byli i herecké výkony ostatních herců, potvrzující tak dobrou formu divadla v Ostravě. A to vše za svitu petrolejových lamp, rozestavěných podél jeviště… Na této divadelní hře je zkrátka všechno udělané dobře. Jedinou chybou by bylo nechat si to ujít.
Divadlo Petra Bezruče – Petrolejové lampy. Režie: Martin Františák. Dramatizace: Martin Velíšek a Ivan Rajmont. Dramaturgie: Daniela Jirmanová. Dramaturgická spolupráce: Martin Velíšek. Výprava: Marek Cpin. Hudba: Nikos Engonidis.
Premiéra 28. února 2014. Psáno z reprízy na Divadelním světě Brno dne 29. května 2016.
Foto: bezruci.cz
