Divadelní svět Brno je v plném proudu. Co se za poslední dva roky změnilo? Na jaká představení se můžete těšit, a které inscenace se do Brna nepodařilo přivézt? O tom všem jsem si povídala s jedním z dramaturgů festivalu Martinem Sládečkem.
Jak náročné je připravit festival takových rozměrů jako je Divadelní svět Brno?
V tomto případě mohu mluvit pouze za sebe. Mnohem povolanější by tady v tuto chvíli byli Martina Procházková a Ivan Kubál, kteří to mají produkčně celé na starost. Nicméně je to nepředstavitelné množství práce. Já to vnímám velmi pohodově, protože jsem dramaturg a mým úkolem je objíždět a sledovat různé inscenace z celého světa, které bychom v rámci Divadelního světa Brno mohli přivézt, přičemž o tom diskutujeme společně s ostatními dramaturgy během dramaturgické rady. Naše práce zpravidla začíná týden po skončení festivalu, tudíž to prakticky trvá celý rok. Navíc uplynulý ročník se konal ještě v tom podzimním termínu, takže na přípravu toho letošního ročníku nezbývalo mnoho času a přípravy byly opravdu horečnaté.
V předešlých ročnících byla největším úskalím festivalu propagace. Letos je znát značný posun. Co všechno se tedy z hlediska propagace změnilo?
Začali jsme spolupracovat se Zuzanou Burgrovou a Robertem Novákem, kteří patří k předním českým grafikům, a společně jsme vytvořili sérii plakátů, které máme vyvěšené téměř všude v městském prostoru Brna. Také jsme tentokrát zpřístupnili festival lidem z příměstských oblastí, tak aby o tom věděli a bylo to součástí jejich života dlouho předtím, než festival samotný vypukne. Pořádali jsme pravidelné tiskové konference, snažili jsme se o silnou vizuální masáž publika a jsme velmi vděční, že v rámci tohoto ročníku s námi velmi intenzivně spolupracovala většina brněnských periodik.
Jednou z hlavních dramaturgických linií festivalu je pro českého diváka nepříliš známé dokumentární divadlo. V brněnském kontextu se mu kontinuálně věnuje pouze divadlo Feste. Na jaká představení se můžeme v rámci tohoto bloku těšit a jaká témata reflektují?
Hned na začátku musím předeslat, že v současné době mluvíme hodně o dramaturgických liniích. My jsme při restartu tohoto festivalu vyslovili přání, že bychom nechtěli dělat jinou dramaturgii, než zvát opravdu to nejprogresivnější z evropského divadla, a s tím, že nebudeme apriori dělat dramaturgické linie. Snažili jsme se to dodržet i tentokrát, ale zdá se, že ty nejkvalitnější soubory i inscenace řeší velmi podobné otázky. A to je právě ta otázka utečenectví, uprchlictví a vzdáleně v širším kontextu otázka identity. Podle mého velkým tahákem bude inscenace Šuplíky performerské skupiny She She Pop. Tahle konkrétní inscenace nabídne srovnání života žen z Východního a Západního Německa, kdy doslova před diváky ty šuplíky vytáhnou a budou se probírat svými deníky. To, myslím, bude velmi silný zážitek z hlediska dokumentárního divadla, za kterým je nějaká lidská autenticita a ručení toho, že je to velmi osobní téma. Specifickým formátem, který hraničí s dokumentárním divadlem, je Kamyon, kdy na náměstí Svobody bude zaparkované obrovské auto, ve kterém se bude odehrávat příběh malého syrského děvčátka, které utíká do Evropy. Diváci budou moci na vlastní kůži zažít, jaké je to sedět v tomhle náklaďáku.
Kamyon je hraničním formátem, který se z části dotýká projektů typu site-specific. Uvažujete do budoucna o pozvání více takovýchto souborů?
Určitě o tom uvažujeme, protože to je pro brněnského a vůbec českého diváka ne úplně známá forma. Několikrát jsme uvažovali o tom, že bychom pozvali například Rimini Protokoll s jejich Kapitálem. Nakonec jsme se ovšem při poměru cena x kvalita rozhodli, že je přenecháme festivalu v Toruňi, ale do budoucna bychom od nich něco rádi na Divadelní svět Brno přivezli. Nicméně bychom více stáli o formáty typu Remote Berlin než na divadle inscenovaná dokumentárnost.
Jakým způsobem se vyvíjelo dokumentární divadlo?
Jednotlivé fáze dokumentárního divadla jsou tady bohaté a je jich strašně moc. Už od 60. let víme, že bylo nejprve textově fixované, potom začalo pracovat s experty všedního dne a přestávalo být vázané textově. Mluvili tam lidé z lidu, vystupovali na jeviště, sdělovali sami sebe a hráli sami sebe. V podstatě je to divadlo s efekty autenticity, efekty dokumentárnosti a na Divadelním světě najdete každý den minimálně jedno takové představení.
Právě dnes v Domě umění proběhla panelová diskuze, která se věnovala společenské odpovědnosti divadel. Jak se na tuto problematiku díváte vy sám? A do jaké míry podle Vás přispívá současná česká divadelní scéna k formování společenských hodnot?
Já si myslím, že postupně se stáváme otevřenějšími v tomhle směru, ale ne náhodou se říká s takovou biblickou paralelou, že když vyšli židé z Egypta, tak jim to trvalo 40 let, než došli do země zaslíbené, a my teď rozhodně 40 let od roku 1989 nejsme a myslím, že se pořád hledáme. Když jedu do Německa a sleduji tamní diváky a nároky na to, co má divadlo být a proč vlastně do divadla chodit, tak vidím tu neuvěřitelnou odvahu jít do divadla a vyslovovat sám sebe. To u nás necítím. Zatím nejsme připraveni činit z divadla fórum jako je to běžné právě v Německu, ale myslím si, že k tomu krok za krokem jdeme a půjdeme. Pokud mluvím o činohře Národního divadla Brno, tak v nadcházející sezoně tu budeme mít německou režisérku roku 2015 Julii …, která s námi bude spolupracovat na projektu o evropské vizi.
Co divákům letos nabídne sekce pohybové divadla? Nutno dodat, že je to opět druh divadla pro běžného diváka nepříliš známý…
Je pravda, že diváci na to nejsou příliš zvyklí. Každý rok řešíme otázku, zda je ta správná chvíle učit diváky porozumět pohybovému divadlu a prodělávat peníze tím, že bývají prázdné sály, nebo raději vzít nějaký muzikál ze Slovenska. Letos však máme velké taneční představení, které jsme dali poměrně troufale do Mahenova divadla. Jedná se o taneční inscenaci Europium, která vznikla ve spolupráci česko-slovensko-řecké a zabývá se budoucností Evropy. Pokládá si otázku, jestli Evropu spojuje nějaká vize a jednotné směřování, nebo jestli nejsme pouhý vor bez kapitána plující do oceánu s hrozbou kanibalství a vzájemného požírání se. Jak jsem to teď řekl, zní to poněkud demagogicky, a o to krásnější je, že i taneční umění se může blížit poměrně politickým tématům. Dále plánujeme Hero% od známé belgické choreografky Karine Ponties, která se bude zabývat limity lidského těla a hořko-komickou srážkou naší touhy mít superschopnosti a limity, které nám naše tělo ukládá. Každý chce být Hero na 100% a Karine Ponties právě ohledává, na kolik procent každý z nás může být hrdinou, a co vůbec být hrdinou znamená.
Jak se to představení vyvíjí, když na něm spolupracují lidé různých národností? Jak je to obtížné?
Tady je velmi snadná odpověď, protože je to vždycky o mezilidských kontaktech, které v tom divadle existují. Například inscenace Zámek je z divadla Brémy, ve kterém byla dramaturgyní po dlouhou dobu má kolegyně Viktorie Knotková. A přirozeně tam začala natahovat české umělce, působila například v divadle Komedie a začali navazovat různé spolupráce. Právě díky Viktorii se divadlo Brémy stalo otevřené minimálně vůči spolupráci s Českou republikou. Hostovali u nás už minulý rok s Višňovým sadem, který byl překrásný, takže se těšíme na to, jaký bude Kafka.
Před nedávnou dobou jsme mohli na festivalu Encounter zhlédnout představení Marie Stuartovna. Z jakého důvodu jste se rozhodli zařadit tuto inscenaci na Divadelní svět?
Rozhodli jsme se ho pozvat hned ze dvou důvodů. Zaprvé nám připadalo enormně kvalitní. Původně jsme vůbec nechtěli zvát studentská divadla, skutečně to měla být profesionální divadla, ale tuhle jednu jedinou výjimku jsme si dovolili, protože to představení je jednoduše dobré. A zadruhé, Encounter je velmi specifický festival. Pokud nejste studentem JAMU nebo jiné divadelní školy, tak těžko sežene lístky, a především veřejnost není zvyklá chodit na Encounter.
Divadelní svět Brno nabízí také doprovodný program neboli off-program. Na co se diváci mohou těšit?
Doprovodný program nabízí celou řadu workshopů, pohádek, bubnování pro děti. Obecně nabízí velké množství rodinného programu, na který se v Brně naopak hodně chodí. Pokud bych měl diváky na něco pozvat, rozhodně by to bylo Malé divadlo kjógenu, které na festivalu hostuje již poněkolikáté, ale mám pocit, že diváci si ho ne úplně váží. Tento soubor je ojedinělý, zabývají se japonskými divadelními hrami a je to první soubor ze zahraničí, který získal prestižní japonskou cenu Saikašó. Tady musím podotknout, že je to opravdu pozoruhodné, protože Malé divadlo kjógenu je první nejaponský laureát této ceny za 26 let její historie. Takže ani nevíme jakou brněnskou špičku máme a snad se na ně letos budeme dívat novýma očima.
Existují inscenace, které se do Brna nepodařilo přivézt z finančních, technických nebo jiných důvodů?
Takových představení existuje celá řada. Jedním z nich je Král Oidipus z mnichovského Residenztheater, kde jsme se domluvili, že navážeme spolupráci v příštím roce, protože v tom letošním už jsme to nestíhali vzhledem k nedostatku času a jejich naplněnému kalendáři. Dále jsme přemýšleli nad hamburskou inscenací textu Elfride Jelinek, kde jsme však ztroskotali na tom, že jsme nebyli schopni dát dohromady chór uprchlíků.
Foto: Archiv NDB
