Zkusili jste si někdy do internetového vyhledávače zadat heslo „three guys, one hammer“? Že ne? Zkuste to. To, co uvidíte, vás vytrhne ze stereotypu a donutí se zamyslet nad rolí „dobra“ a „zla“ v současné společnosti. Stejně tak působí představení Godt og Ondt (v českém překladu Dobro a zlo), které se zabývá nejen třemi kluky a kladivy, ale hlavně, jak název napovídá, právě tím, co je dobré a správné, a tím, co ne. Hru, která byla na Divadelní Floře 2016 uvedena ve světové premiéře, předvedly její autorky, herečky a performerky Anita Krausová, Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková.
Jeviště Divadla na cucky je ponořeno do tmy, jen dveře na konci sálu, vedoucí do šaten herců, jsou nasvíceny bodovým reflektorem. Po chvíli čekání z nich za naprostého ticha v plném sále vychází jedna z performerek. „Dobrý den. Poznali jste mě. Jsem malý roztomilý pejsek,“ představuje svou postavu divákům herečka Anita Krausová, zatímco imituje domácího mazlíčka, který se ztratil své paničce, jež ho na jevišti marně hledá. Na scénu ze zadních dveří ze šaten vchází poslední z trojice autorek a protagonistek performance. „Jsme tři kluci. Číháme na pejska,“ prohlásí s ledovým klidem a s úšklebkem na rtech přistoupí ke své kolegyni – zaběhnutému pejskovi. Skrze působivou dějovou zkratku se tak otevírá řešený fenomén agrese a manipulace generující násilí. „Tsss! I teď jste to poznali správně. Právě jsme nastříkali pejskovi Savo do očí.“ Zobrazovaná událost je o to děsivější, že je inspirovaná reálnou událostí, která nedávno otřásla Českem. Mrazivé uvědomění si bolavé reality je podpořeno otázkou, kterou divákům i sobě samým kladou performerky této „studie násilí“. Jsou v takovém případě vinní ti tři malí kluci nebo sama společnost, která viníky omlouvá právě proto, že se jedná o (tři) malé kluky?
Neméně úderné jsou i další epizody „ze života“, které hra uvedla. Za pozornost stojí zvláště ta o už vzpomínaných třech mladících a jednom kladivu, kterou hudebnice Jana Kozubková doplnila hrou na bicí. Vhodně zvolené byly i kostýmy. Performerky tak připomínaly „drsné hochy“ nejen mluvou a pohyby, ale i vzhledem, oblečené do tepláků nadměrné velikosti a mikin s potiskem, s teniskami na nohách. Násilí na bezbranných zvířatech je ohavné, přesto jsme vůči němu slepí. Hra Godt og Ondt se snaží krutosti zobrazit neutrálně, bez hodnotících postojů, jako oko kamery. Vnímavému divákovi však mnohé naznačuje a o to více je působivá. Právě samozřejmostí a normálností, se kterou byly útoky vůči němým tvářím publiku předvedeny, poukazuje výborný scénář i přesvědčivé herecké výkony na to, jak jsou takové činy hanebné, zvlášť když jsou mnohými lidmi brány jako běžné a standardní. Situace je v průběhu hry vyhrocována ještě více. Za zvuku techno hudby se odehrává hon na další oběť a tou se stává člověk. Divák díky malým prostorám divadelního sálu, které zaručují pocit blízkosti a intimity mezi herci a publikem, zakouší téměř tváří v tvář performerkám, znázorňujícím nebezpečné mladíky, pocit nebezpečí. Doprovodná hlasitá hudba pocit mrazení v zádech ještě umocňuje. Obětí totiž může být kdokoliv. Stačí jen, aby byl zrovna v danou chvíli slabší než ti kluci s kladivem.
V představení je k zamyšlení nastolena spousta ožehavých témat dneška. Tyto problémy, které veřejnost pálí, nejsou performerkami ve hře Godt og Ondt vyřešeny (to by snad ani nešlo), ale jsou zobrazovány tak poutavým a strhujícím způsobem, že zasaženého diváka donutí si připustit, že se skutečně kolem nás dějí. Kde však zůstalo ono dobro, které je podle názvu performance pro tuto hru klíčové? Ačkoliv trojice Krausová, Křivánková a Kozubková ukazuje v Godt og Ondt převážně tu špatnou stránku lidského společenství, tedy zlo čili v norštině „ondt“, a na to dobré záměrně mnoho neupozorňuje, přesto divák nezůstává ponechán v pesimistické náladě. Performerkám se díky scénce, v níž postava mladíka, kterého ztvárnila Jindřiška Křivánková, převede přes silnici starou slepou babičku v podání Anity Krausové, a snažení a koncentraci všech přítomných na jevišti i v hledišti podaří doslova chytit všechno dobro světa do papírové krabice od banánů. Když přichystaná past sklapne, je jasné, že dobro kolem nás ještě existuje. A že stojí za to ho alespoň zkoušet chytat.
Foto: archiv Kolonie