Při příležitosti druhého scénického čtení v rámci festivalu SPECIFIC navštívila Brno současná finská autorka Emilie Pöyhönen, jejíž text Princezna Hamlet tu byl uveden. Po skončení scénického čtení jsme se přesunuli do méně formálního prostředí, kde proběhla moderovaná diskuze, kterou vedla Alžběta Štollová. Alžběta Štollová je v současné době nejznámější překladatelkou finského dramatu a střídavě žije ve Finsku i Česku. Během diskuze jsme se dotkli několika témat, tím ústředním byl samozřejmě Emíliin nejnovější text, který je inspirován Shakespearem.
Z jakého důvodu ses rozhodla pro povolání dramatika a dramaturga?
Nejprve jsem vystudovala sociologii a mám za to, že tyto dva vědní obory se vzájemně doplňují. Nicméně jsem se v podstatě celý život zajímala o literaturu, drama i umění všeobecně a z toho důvodu jsem se přihlásila na divadelní školu v Helsinkách, kde jsem měla možnost vystudovat přímo dramaturgii. Hodně mě ovlivnila německá literatura i dramatika, proto jsem velmi ráda, že jsem mohla dramaturgii studovat také v Berlíně.
Neuvažovala jsi někdy kromě dramaturgie o režii?
Na začátek bych jenom ráda zdůraznila, že ve Finsku je studium dramaturgie velmi úzce spjato s autorskou tvorbou, takže se očekává, že již během studia budete vytvářet vlastní texty. K režijní tvorbě jsem se během studia samozřejmě také dostala, ale vnitřně se cítím být více dramatičkou a práce s dramatickým textem je mi podstatně bližší. Navíc život je příliš krátký, takže raději budu dobrou dramatičkou než průměrnou režisérkou.
Jaké to je být ve Finsku dramatikem? Co všechno musí člověk dělat, aby se tím uživil?
Povolání dramatika je jedno z povolání, které ve Finsku není placené téměř vůbec. Naštěstí u nás velmi dobře funguje systém vládních grantů, které podporují vznik nové finské literatury a dramatu. Mě osobně se v tomto roce jeden z grantů podařilo získat, takže mi je po celý rok, každý měsíc, vyplácená určitá částka. Musím ale přiznat, že sepisování grantů a vypisování různých žádostí je docela věda a zabere to neuvěřitelnou spoustu času. Člověk musí být neustále aktivní a nesmí usnout na vavřínech.
Já sama vím, že ve Finsku je taková znatelná soudržnost dramatiků. Vzájemně si čtou texty a to prostředí je velmi podnětné. Mohla bys nám říct, jakou s tím máš osobní zkušenost?
Právě když jsem odcházela z univerzity, tak skupina starších dramatiků založila sdružení Texty, které funguje dodnes. Pořádají různé workshopy, snaží se navzájem podporovat. Jak už jsi zmínila, navzájem si čtou své texty, diskutují o nich a dávají si mezi sebou zpětnou vazbu.
Jakou tradici má ve Finsku divadlo? U nás v mnohých momentech zastávalo důležitou funkci společenskou nebo politickou… Najdou se ve Finsku také takové mezníky?
Na to úplně nedokážu odpovědět, protože nejsem natolik obeznámena s českým kontextem, abych si troufla tu situaci porovnávat. Nicméně finská literatura a kultura bylo po dlouhou dobu v područí švédské nadvlády, ale myslím si, že divadlo hodně pomohlo formovat a hlavně odlišit finskou kulturu od té švédské.
Jak probíhá spolupráce s režisérem na tvojí hře?
Ve Finsku je poměrně časté, že jeden člověk zastává během procesu realizace na dané inscenaci najednou více funkcí. Režisér je poměrně často autorem textu nebo dramaturg dělá dramaturgii vlastních textů. Co se týče konkrétní spolupráce při inscenování mých her s režisérem, tak se snažím dát mu co možná nejvíce prostoru a může klidně zasahovat do samotného textu. Většinou se snažím předkládat text v téměř finální verzi, takže nejde o divadelní scénář, nýbrž o drama jako takové, takže počítáme s tím, že při interpretaci bude možná nutný zásah do textu.
Máš pověst dramatičky, která se vyslovuje k aktuálním politickým a společenským tématům. Jakým způsobem si ta témata vybíráš?
V tomhle ohledu mě určitě ovlivnilo právě studium sociologie. Ta politická linie, která se v mých hrách objevuje, pro mě není primární. Snažím se vždycky vnímat tu konkrétní postavu v širších souvislostech a nějakém společenském kontextu. Samozřejmě, že ta politická rovina je jedním z nejdůležitějších nosných témat mých her, ale já sama to vnímám tak, že vyvstává a rozvíjí se z jiných témat, z různých úhlů pohledů a odlišného vnímání perspektivy. Nicméně se musím přiznat, že v první fázi své tvorby jsem psala taková prvoplánová politická dramata. Napsala jsem třeba hru o žadatelích o sociální podporu, ale třeba právě Princezna Hamlet už je poněkud stylizovanější a to politické téma je tam neustále přítomno, aniž by to člověk musel říct na plnou hubu.
V té hře je docela silné téma manipulace, které nastoluje otázku čemu můžeme věřit?
Hodně to souvisí s již zmíněným bláznovstvím a se smrtí. V určitých situacích, kdy je smrt na blízku, uvažuje člověk docela primitivně.Dělá věci, aby přežil. V tu chvíli vyvěrá napovrch oportunismus. To souvisí s postavou Ofélia, která není prvoplánově negativním charakterem. Ofélio je spíše postavou hledající svoje místo na světě, ale hledá ho poněkud násilným způsobem. Z části je za to možná zodpovědná i ta společnost, která ho k tomuhle přístupu přinutila.
Nikdo nepochybuje, o tom, že Princezna Hamlet je inspirována Shakespearem, ale inspirovaly tě během psaní této hry i jiné texty?
Velkým inspiračním zdrojem pro mě byl román Virginie Woolfové Paní Dallowayová, ze které se ve hře objevuje úvodní citace. Kromě toho jsem z její knihy čerpala to samotné londýnské prostředí, kde se část děje odehrává. Taky mě hodně po formální stránce zaujal Büchnerův Vojcek, protože se v něm velmi dynamicky střídají jednotlivé obrazy, a o to stejné jsem se pokusila u Princezny Hamlet, která má až takové naddimenzované komiksové střihy. Z populární kultury mě zase pro změnu inspirovaly Britney Spears a Amy Winehouse, které na piedestal staví svoje sebevražedné tendence, což do jisté míry souvisí s tím šílenstvím, které se promítá do Princezny Hamlet.
Jak se ti líbila interpretace Princezny Hamlet v režii Báry Chovancové?
Hrozně se mi líbilo, jak tam byla přímo obsažena ta populární kultura a odkazy na ni, protože přesně tímto způsobem jsem uvažovala při psaní té hry. Přátelství Mezi Horácií a Hamlet jsem cítila obdobně, jako bylo vykresleno při scénickém čtení; cítila jsem, že ten vztah není ryze přátelský. V některých momentech působí Horácie spíše jako personální asistentka Hamlet a jsem ráda, že tu pracovní rovinu jejich vztahu nevnímám pouze já.
