Člověk může být závislý v podstatě na čemkoliv. V pražském Divadle Na zábradlí se proto rozhodli být specifičtější – ve hře Posedlost se zaměřili na závislosti a více či méně absurdní a šokující úchylky v oblasti milostných vztahů. Inscenaci Dory Viceníkové a Jana Mikuláška uvedli ve čtvrtek 19. 5. 2016 jako své poslední představení na letošním ročníku festivalu Divadelní Flora.
Dvoupodlažní scéna umožňuje nahlédnout do dvou starších panelákových bytů, ve kterých se v průběhu představení odehrávají jednotlivé příběhy střídavě – a někdy i současně. O postavách samotných toho moc nevíme, neznáme jejich jména či jiné nepodstatné detaily, podstatné je jen jejich jednání; tedy v tomto případě jejich posedlost. Od lásky, přitažlivosti, potřeby blízkosti jiné osoby, věčného hledání problémů až po samotu. Situace, odehrávající se buď v párech, nebo monologické, jsou vždy vtipné hlavně svou absurdností a podané s nadsázkou, přestože jejich samotný obsah vlastně vtipný není. Příběhy posedlých spojuje myšlenka na to, jak život rychle plyne a jak občas postrádá smysl.
Některé postavy uvíznou v paměti více než jiné. Například dívka (Anežka Kubátová), která je tak posedlá touhou udržet si svého partnera (Miroslav König), že ho po jeho odchodu citově vydírá: poprvé předstíranou sebevraždou, podruhé těhotenstvím a na závěr ochrnutím. Manželka (Dita Kaplanová), která není schopná uvěřit, že jí muž (Leoš Noha) může „jen tak“ přinést květinu a vymýšlí v dlouhém monologu ty nejkatastrofičtější scénáře, které by tento jeho čin vysvětlily. Žena (Jana Plodková) se připravuje na schůzku, kontroluje, aby bylo všechno dokonalé, od ohně v krbu po romantickou hudbu na gramofonové desce, a když zazvoní zvonek u dveří, náhle se pokazí všechno, co může. Na samém začátku inscenace muž (Miroslav König) přechází po bytě či sleduje televizi, zatímco ze záznamníku zaznívají vzkazy, že zmeškal rande, svou svatbu, narození dítěte a nakonec i vlastní pohřeb. Novomanželé (Jana Plodková a Miroslav König) pevně rozhodnutí nevyjít až do své smrti za zdi svého bytu, protože svět je příliš nebezpečný. Nebo úsměvná scéna, kde muž (Stanislav Majer) uvažuje o sestavení rozvrhu mlčení a tzv. „neopodstatněného tlachání“, které ovšem připadá v úvahu jen v pátek a sobotu v 15 hodin odpoledne.
Mezi těmito párovými či monologickými příběhy jsou i scény, kde se objeví všichni. Ty celkově působí poněkud nereálně a spíš jako ze snu. Postavy předčítají a lepí lístečky s nejrůznějšími vzkazy od seznamů na nákup až po citáty o smyslu života, nebo si nasazují zvířecí hlavy. K silnému, ale trochu neurčitému dojmu z těchto situací hodně přispívá také hudba, náhle silnější a zcela odlišná od té doprovázející příběhy, kterou často tvoří všem známé melodie. Hudba vůbec funguje v inscenaci perfektně. Podstatně dokresluje atmosféru jednotlivých příběhů, ať už tím, že ji podtrhuje, nebo naopak působí spíš jako kontrast.
Scéna i kostýmy, jejichž autorem je Marek Cpin, nás svým vzhledem zanese o několik desetiletí před současnost. Dvoupodlažní řešení je příjemným ozvláštněním a přispívá i k návaznosti jednotlivých situací. Jedny dveře se zavřou, o patro výš se otevřou druhé a začíná úplně jiný příběh.
Hereckým výkonům se v tomto představení nedá nic vytknout. Častý smích ozývající se z publika byl jistě zásluhou nejen vtipnosti situací, ale také velmi osobitého ztvárnění, ve kterém je zkrátka u každého z herců něco originálního.
Bohužel měla inscenace i části, u kterých mi zůstal jejich smysl poněkud nejasný. Souvislost s celkovým tématem posedlostí a závislostí se v některých příbězích trochu vytrácela, stejně tak se mi nepodařilo odhalit hlubší význam nasazování zvířecích hlav. Ani to však celkový dojem z Posedlosti nekazí. Ten tvoří skvělá návaznost situací, jejich lehkost a vtipnost a tak akorát rychlý spád děje, díky kterému neztratíte pozornost ani během hodinu a půl dlouhého představení bez přestávky. Pobaví a zároveň donutí se zamyslet snad každého.
Divadlo Na zábradlí – Posedlost. Režie: Jan Mikulášek. Dramaturgie: Dita Viceníková. Kostýmy a scéna: Marek Cpin.
Premiéra 30. 4. 2016, psáno z reprízy 19. 5. 2016 v rámci festivalu Divadelní Flora.
Foto: Archiv Divadla Na Zábradlí
