Sekce Regie: Dušan D. Pařízek, Wien vyvrcholila na letošní Divadelní Floře ve středu večer inscenací Alte Meister, Staří mistři z vídeňského Volkstheateru. Dramatizaci románu Thomase Bernharda sepsal Dušan D. Pařízek společně se scenáristou Svatoplukem Jelínkem už před deseti lety, kdy měla premiéru inscenace se souborem tehdejšího Divadla Komedie v Praze. Dva muže rozebírající otázky postavení umění ve společnosti si tehdy zahráli bratři Karel a Marian Rodenovi.
Předposlední Benrhardův román přepsali z monologických litanií o výtvarném umění, hudbě i literatuře jednoho zahořklého intelektuála a hudebního kritika Regera do dialogu s hlídačem v kunsthistorickém muzeu Irrsiglerem. Z původního textu je vyškrtnuta třetí osoba, Atzbachera, který je tu pozorovatelem a vypravěčem. Větší prostor dostávají úvahy o vkusu a směšnosti, o různých náboženstvích a politických systémech. Bernhardův specifický jazyk se vyznačuje jistou asketičností, strohostí a především opakováním. Navozuje tak dojem proudu vědomí, jež nás strhne relativizací všeho kolem.
Pařízkovo scénografické řešení je jednoduché a čisté. Navozuje dojem prostorného galerijního sálu. Židli a malou lavici obklopují tři papírové plochy, na které jsou promítány detaily stařeckých vousů a fotografií, jejž mají vyvolat asociace k Tintorretově obrazu Muže s bílým plnovousem a některým politikům.
Reger Lukase Holzhausena je autoritativním, ale přesto zranitelným člověkem, který představuje Bernhardovo alterego. Často působí jako samolibý intelektuál, vyžívající se ve svých monologických koncertech a hlídač Isrrsigler Rainera Galkeho mu slepě naslouchá a místy přebírá jeho myšlenky za své. V tu chvíli mentor zpochybňuje, co jeho žák papouškuje a dostává se tak do konfliktu s vlastními názory. Postupem času divák dochází ke konkrétním vyjádřením o umění v životě člověka, jež se pozvolna překlene v Regerovu osobní zpověď o smrti životní družky a o nemožnosti spáchat sebevraždu. S vědeckým přístupem Reger přistupuje k experimentu sebevražda oběšením, ale jen potud, pokud mu to dovoluje zaznamenat vědecké poznatky z pocitů těsně před usmrcením, neboť k dokončení nemá dostatek odvahy. Vrzání židle zaměňuje za hru houslí, protože Mozart a Beethoven nebyli nic víc než diletanti. Herci si skáčou do řeči a osobní fyzické souboje jsou završením každého pominutí Regerových smyslů. Galke udrží Holzhausena jen stěží, než rozsápe díla starých mistrů na cáry. Naléhavost inscenace je zjevná a strhává každého svým neutuchajícím tempem a zápalem pro umění.
Na besedě po olomouckém představení režisér Pařízek uvedl, že od pražské inscenace se vídeňské provedení značně liší. Přítomnost dvou bratrů na jevišti posílila osobnější ráz textu a dala prostor i hlubšímu vyznění vztahu muže s jeho zesnulou manželkou. Podle Pařízka je román vizionářským textem, který mu umožnil obnovit drama pro Volkstheater se změnami, jež v jistém směru pozměnily celkový inscenační přístup. Pro Vídeň jsou tak Staří mistři politickou hrou s beckettovským nádechem a je možné, že ani tato varianta románu není na jevišti poslední.