Letos se uskuteční již 6. ročník SPECIFICu, který se zaměří na soudobou finskou dramatiku. Před zahájením festivalu jsem se setkala v Kabinetu Múz s Jiřím Honzírkem, režisérem a uměleckým ředitelem Divadla Feste. Povídali jsme si o osobité poetice divadla, angažovanosti jednotlivce ve společnosti, důležitosti znát vlastní historii a v neposlední řadě o připravovaných scénických čteních, která se budou odehrávat po celý měsíc květen v netradičním divadelním prostoru.
Možná by na začátek nebylo od věci přiblížit našim čtenářům z jakého důvodu jste Divadlo pojmenovali po šaškovi z Shakespearova Večera tříkrálového? V mnohém to možná napoví, čemu se věnujete a jakým směrem se poetika vašeho divadla ubírá.
Šašek z Večeru tříkrálového je postava, která není asociální, ale zároveň je výrazně kritická. Postava toho šaška je součástí širší společnosti. Neizoluje se, ale zároveň je k té společnosti kritická. To je směřování, které nás baví a po ukončení JAMU to pro nás bylo základní dramaturgické východisko, kdy se snažíme o vytvoření kritického, dekonstruujícího postoje. Tímto směrem se tedy divadlo Feste profiluje. Snažíme se na věci zdánlivě automaticky tabuizované nahlížet z různých úhlů pohledů a rozbíjet stereotypy.
O divadlu Feste se mnohdy mluví ve spojitosti s divadlem dokumentárním, protože se věnujete i novodobým dějinám. Jakým způsobem vytváříte rámce jednotlivých her? Spolupracujete například s historiky nebo sociology?
Samozřejmě. Například v případě Havel píše Husákovi jsme spolupracovali s Fakultou sociálních studií Masarykovy Univerzity. V tu chvíli se sociologové snažili pojmenovat styčné body toho zmíněného dopisu z 8. 4. 1975 s tím, co žijeme dnes a tady. A musím podotknout, že jich není opravdu málo! Nicméně jsme se potřebovali ujistit, že to není pouze náš subjektivní názor. S fakultou jsme spolupracovali také na hře Husina, kterou jsme v letošní sezóně uvedli. Tuhle hru napsal Jakub Macek, sociolog médií, a my se vůbec zaměřujeme na média, protože je to nejsilnější interpretátor toho, co se v současném světě děje. Zároveň, jak jste správně podotkla, se orientujeme na věci historické nebo minulé, protože si myslím, že pro postkomunistickou zemi je velmi důležité znát, z jakého důvodu jsme se rozhodovali tak či onak. Věci, které v současnosti souvisí se Zemanem, Babišem, jsou věci, které nerozhodujeme poprvé a kdybychom lépe znali vlastní historii, nemohli bychom například na uprchlíky reagovat způsobem, jakým reagujeme. Mám pocit, že současná společnost není dostatečně sebekritická.
Možná je to i tím, že média mnohdy skutečnost interpretují zcela odlišným způsobem, než jaká je pravda. Lidé jsou ve své podstatě přehlceni informacemi a do jisté míry potom dezorientováni tím, jaký je reálný stav věcí. Možná je to jeden z důvodů, proč extrém stíhá extrém…
Určitě. Strašně zajímavý pohled je, že podle současných sociologických průzkumů je Česká republika jednou z nejrovnostářštějších zemí. Tady ty sociální nůžky, o kterých se pořád hodně mluví, nejsou příliš rozevřené. Jsou země, kde rozdíl mezi chudobou a bohatstvím je radikálně větší. My jsme opravdu země, kde drtivá většina lidí je schopna obstarat si základní věci k životu. Na druhou stranu, hned po tomto výzkumu přichází další, který upozorňuje na to, že jsme stát, který se nejméně orientuje ve své budoucnosti. Češi na otázku „Víte jaká je vaše budoucnost?“, „Dokážete si ji v nějakých konturách představit?“ nejčastěji odpovídají nevím. My nevidíme budoucnost, neznáme vlastní historii a nemáme žádnou vizi!
Divadlo Feste funguje již desátým rokem, SPECIFIC letos oslaví své šesté narozeniny a po sérii scénických čtení z Norska tu máme Finsko. Proč jste se rozhodli podruhé za sebou zakotvit v severských vodách?
Zjistili jsme, že to lidi docela zajímá. Hodně se ptají. Zajímá je Švédsko, Dánsko a obecně ty severské země teď táhnou. Nevím, jestli je to způsobeno tou životní úrovní. Nebo jestli tady existuje nějaký mýtus o té životní úrovni. Možná to taky souvisí se současnou literaturou, protože pro čtenáře jsou skandinávské země velmi populární. Zároveň máme v divadle dramaturga Ottu Kauppinena, který má česko-finské kořeny, takže to bylo celkem jednoduché rozhodování, a navíc ten loňský ročník byl velmi úspěšný, takže z těchto důvodů jsme se rozhodli v severské dramatice pokračovat.
SPECIFIC má tři dramaturgické linie. Letos jsou těmi hlavními tématy: Tragédie všedního dne, Solidarita a poslední z nich vzdává hold největšímu renesančnímu dramatikovi Williamu Shakespearovi, protože právě letos uplyne 400 let od jeho smrti. Můžete je našim čtenářům blíže představit?
Pro rok 2016 máme v té celkové dramaturgii vetknuto, že budeme hledat hrdinu. Ať už dramatického nebo všedního, ať už pozitivního nebo negativního. Snažíme se na lidi mluvit v tom smyslu, že život každého je důležitý. Lidé velmi často mají pocit, že jejich život je nedůležitý a všechno se rozhoduje někde jinde, ve Strakově akademii, na Hradě nebo kdo ví kde. A apriori přistupují ke svému životu jako k něčemu, co je výslednicí něčeho, ale ono sakramentsky záleží na tom, jestli si sto lidí řekne, že jejich životní příběh je nepodstatný, než když si těch sto lidí řekne, že podstatný je. V tu chvíli to může mít obrovskou sílu. Chci říct, že tímto způsobem se snažíme naplňovat naši vizi o otevřené občanské společnosti, o politickém divadle v tom smyslu, že chceme každého diváka povzbuzovat v té jeho angažovanosti. V tom, že jeho každé konání je apriori politické, protože být součástí společnosti je v podstatě politická situace. Z toho důvodu hrdina všedního dne a solidarita.
SPECIFIC je dále zajímavý a sympatický tím, že scénická čtení se odehrávají v netradičním divadelním prostoru. Loni to byla bývalá budova Mosilany, letos se festival uskuteční v prostorách Báňské a hutní společnosti. Jakými kritérii se řídíte při výběru jednotlivých objektů? Chcete na ně touto cestou především upozornit, nebo to souvisí i s hledáním ideálního prostoru, kde by dané hry vynikly?
Letos jsme v budově, kde sídlí Kabinet múz objevili velké, rozlehlé a prázdné prostory, ve kterých se to bude celé odehrávat. Pokud půjde vše podle plánu tak bychom tento prostor rádi obývali dlouhodobě. Rádi bychom v Brně do budoucna otevřeli nějaký otevřený prostor pro neziskovou kulturu, protože momentálně tu žádný není. Měla být ta Káznice, ale bohužel celý ten proces je zdlouhavý a my začínáme být nervozní, protože tady funguje spousta nezávislých souborů, které někde potřebují zkoušet. Do této chvíle zkoušeli po různých bytech, ale už to přestává být důstojné. To znamená, že pokud se tento ročník v nových prostorách osvědčí, tak budeme chtít vybudovat takový inkubátor pro nezávislou kulturu.
Bude se některá z her vztahovat přímo k tomuto prostoru?
Nejsem si úplně jistý, jak k tomu přistupují jiní režiséři, ale já se o to propojení snažím. V rámci tohoto ročníku pracujeme s Petrou Hlaváčkovou, která přímo na tento dům psala svou disertační práci. Režiséři rozhodně nemají dopředu žádné zadání, jakým způsobem s daným prostorem pracovat, ale vědí, že z toho domu chceme vytěžit maximum a ve své podstatě ho vzít do hry jako dalšího partnera.
Zajímalo by mě, jakou inscenační historii na českých jevištích má finská dramatika. A popřípadě kde ji v současnosti můžeme vidět?
Momentálně jsme žádnou hru na repertoáru českých scén nenašli, ale nemuseli jsme být úplně důslední. S Ottou jsme mluvili o tom, že od revoluce se v průměru uvádí jedna hra ročně, ať už formou scénického čtení nebo inscenací. Nicméně Otto Kauppinen mluvil o tom, že je to z části problém překladů, které nejsou důsledné. Často nejsou příliš dramatické nebo režisérům nenabízí téměř žádné možnosti. Taky musím zdůraznit, že momentálně máme na soudobou finskou dramatiku pouze dva překladatele v celé republice. Jedním z nich je Alžběta Štolová, která žije střídavě v Česku a Finsku a shodou okolností se 9. května přijede na jedno scénické čtení podívat. A tím druhým je už zmíněný Otto Kauppinen.
V současné době světem otřásla migrační krize a názory a přístupy na ni se velmi často různí. Objevuje se reflexe tohoto tématu také v soudobé finské dramatice? A pokud ano, jakým způsobem bývá zpracována?
V těch šesti hrách, které budeme v květnu uvádět ne, ale je to dáno tím, že ty hry nevznikly letos ani loni. Myslím, že nejmladší z nich je z roku 2014. Ale je tam hra, kterou budu dělat posledního května, o dámské militantní domobraně z druhé světové války. Finské ženy vytvořily militantní oddíl a podporovaly Hitlera. Ono Finsko vůbec nějakou dobu podporovalo nacistické Německo a myslím, že tady určitě nějaké spojnice se současností najdeme. Minimálně se o to budeme snažit.
Co Finům nedá spát? Jaká témata se nejčastěji objevují v jejich hrách?
Nebojí se mluvit o bytostně vnitřních tématech. V každé té hře se objevují velice trpké až tragické osudy lidí, kterých si za normálních okolností mnohdy ani nevšimnete. Většina finských syžetů končí tím, že ta postava je něčím zasažena, něco řeší a musí se rozhodnout a rozhoduje se v závislosti na tom, jak se cítí ve společnosti. Hodně záleží na tom, do jaké míry je ten člověk integrován do společnosti. Finské postavy jsou opravdu hodně vykořeněné, je to temné, hodně temné… Já osobně z finských her cítím tragédii všedního dne a životní peripetie, které se mnohdy nedají vyřešit a k životu prostě patří. Paradoxně je zajímavé přemýšlet o tom, jestli nějaké životní omezení nedává životu větší „drive“. Jestli člověk pro nějakou svoji odpovědnost nemá překonávat nějaké překážky, protože v momentě, kdy ty překážky nejsou, tak se vlastně jakoby trochu nic neděje. Jestli paradoxně není člověk nejbystřejší, nejaktivnější a nejinteligentnější v době, kdy musí něco dokázat. Já to trochu pociťuji i u nás samotných. Za starého vedení radnice jsme neustále hledali cestu, jak té staré radnici podkopnout nohy. Teď se změnila radnice a je to skvělé. Všechno je relativně v pohodě, tak co bude? Automaty tady nejsou, už to není ani tak rasistické,… tak já nevím, asi o autech.
Tak jako každý rok se uskuteční série 6 scénických čtení, která budou probíhat po celý měsíc květen. Mohou se diváci těšit i na nějaký doprovodný program?
Před každým scénickým čtením se uskuteční taková pidi přednáška, právě té naší kolegyně Petry Hlaváčkové. Diváci se tak mohou dozvědět spoustu pikantních podrobností ze života architekta toho domu nebo jakým architektonickým způsobem ten dům zapadá do užšího centra města a další zajímavé věci. No a samozřejmě vždy po skončení jednotlivých scénických čtení bude následovat nějaká after party.
Během pěti předešlých ročníků se tu objevily země jako Jugoslávie, Bělorusko, frankofonní Afrika, Ukrajina a již zmíněné Norsko. Můžeme se v budoucnu těšit třeba na něco orientálnějšího, například Indii nebo pro mě těžko uchopitelné asijské divadlo anebo Rusko?
Rusko je na stole. Na stole je velmi aktivně Španělsko, protože jejich současná dramatika se hodně zaobírá sociální a politickou situací, což je pro nás strašně lákavé.
Pokud právě někoho nadchlo, co děláte, je možnost u Vás získat například stáž nebo vám s přípravou budoucího SPECIFICu pomoci jako dobrovolník?
Určitě! Náš e-mail je a zatím to funguje na dobrovolné bázi, ale hlavně u malých divadel to záleží především na tom, jak je kdo šikovný, zvědavý a drzý. Tím chci říct, že nic nebrání tomu, aby někdo přišel s tím, že má projekt a můžeme se ho pokusit společně financovat. Jak říkám, záleží na tom, jak je kdo tvořivý.
