Baal – první celovečerní hra německého dramatika Bertolta Brechta. Hra, která existuje v několika verzích, jež se od sebe liší svými leitmotivy a která tudíž i v každé inscenaci vyznívá naprosto odlišně. Soubor Švandova divadla pracoval s verzí konečnou, v pořadí pátou, z roku 1955. V českém překladu vyšla v souborném vydání Brechtových dramat opatřených též autorovým úvodem. V něm Brecht celkem jasně ozřejmuje téma svého dramatu i charakteristiku a motivaci postav. Jak píše, Baal se pouze brání svému rozmělnění ve světě, které tvůrčí činnost vnímá pouze jako hodnotu k vykořenění.
Sjednocujícím prvkem je v inscenaci kabaretní zpěvák, který představení zahajuje a jeho zpěvem také představení končí. Prvek je to jistě efektní, sám Brecht má ve své předloze řadu kabaretních písní. Ovšem akustické podmínky ve spojení se zpěvem na mikrofon nejsou zřejmě ve Studiu Švandova divadla ideální. Zpěvu bylo stěží rozumět, spíše připomínal shluk náhodných slabik, které sice korespondovaly s vyzněním nálady v určité situaci, avšak textově nepředaly zhola nic. Přitom Chorál o velkém Baalu obsahuje pro diváka důležité informace pro počáteční zorientování se v ději.
Výraznou složkou je scénografie, včetně kostýmů Agnieszky Páté-Oldak, která situovala děj do prostoru zapadlého baru v popředí scény se dvěma stoly s akváriem. Žádný kus nábytku hercům nepřekážel, každý byl použit s nejvyšší mírou invence. Příběh, ve kterém je několikrát zmíněna voda, ať už jako řeka, ve které se utopí Johana, nebo rybník, je inscenačně zastoupena akváriem. Co by se ovšem dalo scéně vytknout je televizor zavěšený v levé straně pódia, na jehož obrazovce se objevují videosekvence, u kterých mi souvislost s dějem, ať už přímá nebo metaforická, zcela unikla. Marně jsem se snažila přijít na to, proč se mi ukazuje detailní záběr masařky a masožravých květin.
Kostýmy mají barevnou symboliku, dominantní je červená, černá a bílá. Bílé oblečení u ženských postav asociativně evokuje jejich nevinnost. Jak o ni postupem děje přicházejí, ztrácejí také svůj čistý zevnějšek. U hlavní ženské postavy, Žofie, v podání Evy Josefíkové je kostým symbolem nevinnosti až extrémním, na scéně se herečka objevuje ve svatebních šatech, což u diváka pocit neposkvrněnosti postavy ještě umocňuje. Ke konci má na sobě Žofie už pouze oblečení, které původní svatební šaty připomíná vzdáleně. Zpěvák-kabaretiér má naopak výrazný rudý kostým a paruku.
V inscenaci, která trvá bezmála dvě hodiny a je hrána bez přestávky, jsou herci neuvěřitelně aktivní po celou dobu představení. Zejména David Punčochář v roli Baala je strhující. Po celou dobu je na něj kladen nárok neustálého pohybu a přítomnosti na pódiu. Navíc, v každém fragmentu je po něm vyžadováno ztvárnění jiné nálady, tak, jak děj postupuje. Baalova přítele Ekarta ztvárnil Jacob Erftemeijer, který je adekvátním doplněním Davida Punčocháře a v mnoha hereckých akcích je schopen vyrovnat se mu či upoutat na sebe pozornost.
Zkrátka, inscenace Baal rozhodně stojí za zhlédnutí. Člověk znalý Brechtova díla z inscenace zklamán rozhodně nebude, ten, kdo se vyžívá ve filosofii, objeví vliv Nietzscheho, zejména jeho 7 „anti-hodnot“, další zažije představení, o jehož tématu bude přemýšlet ještě po cestě domů. A pokud bude při představení sedět v první řadě, může také odcházet s pocitem skutečného propojení s jevištěm – herci ne vždy vyměří dostatečně místo mezi hereckým prostorem a diváky a mohou skončit u vašich nohou, nebo také na nich.
Švandovo divadlo – Baal. Režie: Marek Němec. Dramaturgie: Martina Kinská. Scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá-Oldak. Hudba: Ivan Acher. Choreografie: Andrea Opavská.
Premiéra 19. března 2016, recenze z reprízy 2. dubna 2016 ve Studiu Švandova divadla.
Foto: Štěpán Pech
