Ve středu se účastníci SETKÁNÍ/ENCOUNTERU probudili do druhého, slunečného dne mezinárodního festivalu divadelních škol v Brně. Ti, kteří se rozhodli si ráno trochu přivstat, toho rozhodně nemuseli litovat. V Chill-out roomu na JAMU totiž už od deváté hodiny probíhala diskuze o představeních, která byla k vidění během předchozího dne. V anglicky vedené konverzaci u kávy nebo čaje se tak každý mohl zeptat na to, co ho zajímalo, přímo režisérů či herců konkrétních performancí v příjemné neformální atmosféře. Rozsáhlá debata se rozvedla zvlášť ohledně inscenace německé Alanusovy vysoké školy umění a společenských věd Vystřel/seber kořist/opakuj, která svým tématem i ztvárněním na diváky zřejmě zapůsobila.
V poledne jsem měla možnost shlédnout další německé představení, tentokrát ovšem z dílny Akademie múzických umění Baden-Württemberk. Inscenace s názvem 5. 6. – 11. 6. (mrtvý) 15. 6. (vzkříšení) od Einara Schleefa přenesla diváky do 60. let dvacátého století. Zobrazuje touhy a neštěstí mládeže, narozené kolem roku 1944 a dospívající ve východním Německu, které se objevují i v autorových raných denících. Za ústřední motivy, kterými se zabývá, by se dala považovat slova jako domov, pravda, mrtvý a vzkříšení. V tomto představení jsem se již anglických titulků nedočkala, takže jsem si jako nepříliš zdatná němčinářka musela spoustu věcí domýšlet nebo vycházet ze základních informací v prospektu. Přesto však na mě přesvědčivě zapůsobila dobová atmosféra, utvořená jak kostýmy, výběrem odpovídajícího a navíc příjemného hudebního doprovodu, tak vystupováním herců. Efektní bylo také uspořádání prostoru. Se začátkem hry jsem měla pocit, jako by snad skoro byla vytvořena pro sál Divadla Husa na provázku, když jeden z aktérů začal kreslit rodokmen křídou na cihlovou stěnu. Netradiční bylo hlavně umístění jeviště, které se nacházelo uprostřed mezi diváky, a ne klasicky před nimi, takže jsme vše viděli v podstatě zboku, ale zároveň jsme byli hercům mnohem blíž, než kdyby byli na vlastním odděleném pódiu.
Dnes už se také představili reprezentanti České republiky, a to z pražské DAMU. O jejich performanci Opilí byl takový zájem, že už od včerejšího dne bylo nemožné sehnat lístky. Současná hra ruského autora Ivana Vyrypajeva nese motto „žijeme do dna a doufáme v naplnění“ a pojednává o přesycenosti současné generace možnostmi, které má.
V Ha-Divadle předvedla Polská národní škola filmu, televize a divadla hru z poněkud vzdálenější historie Marie Stuartovna. Tato romantická tragédie Friedricha Schillera bývá klasicky zobrazována jako boj mezi dvěma britskými královnami Mary a Elizabeth, přeneseně tedy jako boj dobra a zla. Polský režisér se však ve svém pojetí zaměřuje spíš na psychologii těchto postav a využívá tzv. černý minimalismus, kdy je celé představení pojato v černé barvě.
Ani tentokrát samozřejmě nechyběl doplňující OFF-program, který nabídl dvě inscenace studentů JAMU – Macbeth…kroky…ostří a také Neidentifikovatelné lidské ostatky a pravá podstata lásky, na které jsem vyrazila v odpoledních hodinách. Tragikomická hra kanadského autora Brada Frasera propojuje příběhy sedmi mladých lidí, jejich osobních problémů a snahy najít pravou lásku, strach ze sériového vraha v jejich městě a vyprávění strašidelných historek o mrtvých. Mimo to zobrazuje v době svého vzniku (počátek 21. století) ještě poměrně kontroverzní téma homosexuality. Stejně jako včerejší OFF-program, se i tato inscenace odehrávala v komornější atmosféře pro omezený počet diváků. Musím ocenit zejména to, že situace v příběhu dokázaly šokovat i rozesmát (mnohdy i obojí zaráz) a byly tak poutavé, že mě nenechaly obrátit pozornost k čemukoliv jinému, než samotnému představení, i přes jeho téměř dvouhodinovou délku.
Druhý, podle mého názoru velmi vydařený, festivalový den zakončili účastníci na JOLOparty v klubu Music Lab.
