Lidumor aneb má játra beze smyslu uvedla komorní scéna Aréna v rámci letošního Ostravaru. Lidumor je hrou rakouského autora Wernera Schwaba, který ve svých dílech využívá především bohatost a rozmanitost rodného jazyka. Rozpoznatelný rukopis jednoho z předních dramatiků oplývá v prvé řadě vulgaritou. Řeč postav je záměrně vyumělkovaná. Snaží se mluvit vzdělaně, na výši, ale v mnoha případech používají slova ve zcela jiných významech nebo vytváří slova zcela nová. Už v tomto momentu můžeme sledovat rozpor mezi tím, jakým způsobem postavy na jevišti promlouvají a jak se k sobě chovají. Jejich jednání je plné násilí, slovních rozepří, vzájemných ataků, maloměšťácké domýšlivosti, nenávisti, škodolibé radosti z cizího neštěstí, přetvářky a nepřiznané nespokojenosti s vlastním životem.
Na začátku inscenace se ocitáme v bytě paní Červové, která zde žije spolu se svým synem Hermanem. Již úvodní dialog předznamenává násilnost, která následně prostupuje celou inscenací. Poněkud retardovaný syn Herman vede vášnivou debatu plnou vulgarismů s vlastní matkou. Paní Červová je zarytou křesťankou obhajující víru v boha, ale pro svého jediného syna nemá špetku vlídnosti, natož pochopení. Proklíná ho a nazývá jej mrzákem. Herman se vlastní matkou nenechá zahanbit a s urputností a zpupností mluví o sprovozeni ze světa té, která mu dala život. Alena Sasínová-Polarczyk (paní Červová) se opírá o mluvní part a jednání slovem. Naproti tomu Petr Panzberger jako Herman využívá jiných výrazových prostředků, především nonverbálního projevu. Herecké situace rozehrává celým tělem počínaje kulhavou chůzí, přes špatné držení těla až po výraznou mimiku, kdy mu ve tváři hraje snad každý sval.
Dalšími aktéry hry, kteří do děje vstupují je rodina Kovačičových, tu tvoří hlava rodiny (Vladislav Georgiev), jehož krkem otáčí manželka pana Kovačiče (Petra Kocmanová) a jejich dvě dcery Desiréé (Zuzana Truplová) a Bianca (Tereza Cisovská). Příjmení evokuje v divákovi pocit, že pochází odněkud z Balkánu, což se projevuje zejména stylizací slovního projevu a ohnivým temperamentem, jenž podporuje hudební složka evokující styl Bregoviče či Kusturici. Režisér Janusz Klimsza přisoudil postavám romský akcent, čímž chtěl vykreslit v jistém slova smyslu omezený způsob života, který vedou. Typický obrázek maloměšťácké rodiny by se podle mého podařilo vystihnout i bez toho, zejména herecký výkon Zuzany Truplové pro mě ztratil na věrohodnosti a intenzitě.
Poslední postavou, která se v příběhu objevuje je paní Vočistcová, již ztvárnila hostující herečka Národního divadla moravskoslezského Anna Cónová. Nelítostná žena povyšující se nad všechny a pohrdající všemi má sarkasmu na rozdávání. Osamělá dáma, která si svou samotu zvolila, není schopná mít někoho ráda, možná jen samu sebe. Úsporný herecký projev vystihuje tragičnost a záhadnost její postavy.
Scéna je vybavena pouze tím nejnutnějším. Byt paní Červové je vybaven zastaralým kuchyňským kredencem, stolem a postelí, nad níž visí obrázky Ježíše Krista. V bytě Kovačičových tvoří největší dominantu obrovská sedačka pokrytá igelitem. K oslavě narozenin paní Vočistcové potom slouží velká jídelní tabule. Daleko důmyslnější je využití prostoru v rámci pohybu jednotlivých postav na jevišti. Všichni se chovají jako by byli v domě sami a odpovídá tomu i jejich pohyb po scéně, kdy volně prochází z jednoho bytu do druhého a strkají nos tam, kam nemají.
Schwabův jazyk, ačkoliv vysoce poetický je k postavám vskutku nelítostný. Herman opakovaně prahne po smrti své vlastní matky. Rodina Kovačičů s bojovnou sounáležitostí touží po bytě paní Vočistcové, ale pouze ona uvede lidskou přirozenost vraždit ve skutek. Ve výsledku není divák bezprostředně zasažen tragičností osudu, nepřichází však ani úleva komediálního účinku, bez kterého by Schwabovo drama bylo nesnesitelnou nicotou, ale pouze znejistění. Znejistění pramenící z bezvýchodnosti situace, kdy autor vykresluje absenci lidskosti v člověku. Opravdu jsme tak zkažení a tím co nás pohání dopředu je pouhá závist? Žijeme snad v izolaci, kde dialog nahradil rozestupující se monolog jednotlivce myslící pouze na své vlastního blaho? Doufáme v lepší zítřky na úkor svého souseda? Výhledově doufám, že tomu tak není, ačkoliv kdo jsi bez viny, hoď kamenem…
Komorní scéna Aréna – Lidumor aneb má játra beze smyslu. Režie: Janusz Klimsza. Překlad: Tomáš Kafka. Dramaturgie: Tomáš Vůjtek. Scéna: Janusz Klimsza. Hudba: Vladislav Georgiev.
Foto: archiv divadla
