Vassa Železnovová je matka a podnikatelka, těžko říct, v jakém pořadí.
Vassa Železnovová je matka podniku na výrobu cihel a podnikatelka dvou neschopných synů a jedné vypočítavé dcery.
Vasse Železnovové umírá manžel a její rodina kolem ní krouží jako hejno hladových supů, co si utrhne kus svého podílu na rodinném podniku a už se do hnízda nikdy nevrátí, byť nad ním Vassa Železnovová vládne železnou rukou. Přes to však místy prosakuje Vassina mateřská křehkost.
„Jsi matka – pamatuj si, že pro dobro dětí a rodiny není hanba nic. Nic není hřích. Pamatuj si to – nic!“
Režijně-dramaturgický tandem Jana Friče a Marty Ljubkové v Národním divadle pracoval s první verzí Vassy Železnovové Maxima Gorkého z roku 1910, která je oproti druhé méně doslovená, méně „stalinská“ a
výrazně děravější. Jak napsala Marta Ljubková v programu představení: „První verze je otevřený ring, v němž jsme se s Gorkého postavami chtěli utkat.“ Tato první verze hry, kterou autor později výrazně revidoval, dala inscenačnímu týmu prostor nechat vykrystalizovat univerzální témata rezonující dneškem, ne Moskvou v desátých letech minulého století, a to téma rodiny ve vztahu k práci jakožto nadosobnímu konceptu. Vassa, řídící rodinu jako firmu, definuje hodnotu jejích členů na základě hodnot ekonomických. Ona sama celý život pracovala, aby je všechny mohla finančně zajistit, což bylo pro její generaci ekvivalentem lásky a péče. Synové a dcera tuto „lásku a péči“ příliš nekvitují, naopak zaujímají stanovisko „milá starší generace, vy jste se uštvali a na to my vám kašleme“. Tato napjatá mezigenerační situace graduje, až se stává pro Vassu fatální.
Dům, ve kterém žije Vassa Železnovová se svými ratolestmi a jejich rodinami, vypadá jako vzorník omítek v Hornbachu. Pochopitelně, protože rodinný podnik Vassy Železnovové vyrábí cihly, kachličky a prodává rašelinu. Vše je čisté, strohé, možná až na díru ve stropě, ze které trčí nohy budoucího nebožtíka Železnovova. Estetika českých devadesátek se nepromítla jenom do architektury scény, ale i do kostýmů, kde mají pré saka s vycpanými rameny, šusťákové kalhoty a křiklavé vzory (ty se týkají primárně Vassiny snachy Natálie, o jejímž vkusu Vassa nikdy neměla bůhvíjaké mínění). Devadesátá léta byla pro inscenační tým „dějinným momentem“, se kterým se tu nepracuje bezdůvodně – jedná se o období, které se režisérovi Janu Fričovi podle jeho vlastních slov jevilo jako hraniční, jako období, ve kterém se očekává změna. Fričova Vassa tedy čeká na změnu tak, jako Gorkého Vassa čekala na revoluci.
Postavy, stejně jako scéna, působí čistě a stroze. Sebemenší pohyb postav vypadá jako pečlivě narežírovaný, nepřirozený, téměř jako by všichni měli na podlaze nakreslené značky, na které si mají stoupnout, když vejdou do místnosti. Díky mikroportům je jim umožněno repliky tiše skřípat mezi zuby, odpovídat rychle a odměřeně, což společně se zkratkovitými pohyby tvoří dojem jakési jejich nedotknutelnosti a nelidskosti. Divák má pocit, že Vassa Železnovová se stane citlivým člověkem jenom v momentech velikého vzteku nebo velikého smutku, kdy v subtilních gestech odhaluje, co bylo režií nemilosrdně osekáno, řekla bych, až na kost. Všechny postavy, od Vassy až po vzdálenou příbuznou Duňu, jsou svým vlastním náčrtem obsahujícím pouze to nejnutnější, jsou zkratkami sebe samých.
Pracovat se zkratkami (pohybovými, textovými a charakterovými) bylo, zdá se, zásadní volbou autorského týmu při inscenování Vassy Železnovové. Tento přístup dovoluje klíčovým tématům být na jevišti co nejuniverzálnějšími, přispívá ke svižnému tempu inscenace, rytmizuje ji a zároveň inscenaci posouvá do groteskně cynické roviny. Divákovi přijdou mnohé situace natolik absurdní, že si musí udržet odstup a reflektovat: „Opravdu žijeme ve světě tak odlišném od toho, který jsme právě dvě hodiny pozorovali?“
Vassa Železnovová pražského Národního divadla je neobyčejně precizním počinem, kdy všechny komponenty společně běží jako mechanismus dobře seřízených hodinek. Jde o natolik odosobněnou inscenaci na tolika rovinách, že se ve výsledku paradoxně velmi osobně dotýká každého jednoho diváka.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- NÁRODNÍ DIVADLO (STAVOVSKÉ DIVADLO) – Vassa Železnovová
- Předloha: Maxim Gorkij
- Režie: Jan Frič
- Dramaturgie: Marta Ljubková
- Kostýmy: Marek Cpin
- Světelný design: Přemysl Janda
- Scéna: Dragan Stojčevski
- Hudba: Jakub Kudláč
- Hrají: Zuzana Stivínová, Pavla Beretová, Petr Vančura, Šimon Krupa, Veronika Lazorčáková, Jana Pidrmanová, Robert Mikluš, Pavel Batěk, Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Kateřina Bejčková/Anežka Šťastná
Premiéra 27. října 2021, psáno z reprízy 11. října 2024.
FOTO: Patrik Borecký
