Na scéně stojí bílý dům, ve kterém žije Valérie se svou přísnou a pobožnou babičkou. Vedle něj, jako jeho groteskní odraz, stojí miniatura téhož domu s bidýlkem pro slepice. Ozývá se kvokání a atmosférická hudba plná ozvěn. Je pátek.
„Babičko, právě dnes nad ránem…“
„První krev.“
Začíná Valériin iniciační rituál dospělosti, od pátku do pátku, jeden podivuhodný týden. Co dříve bylo známé
a bezpečné, se teď jeví cizí a znepokojivé. Bílý dům se proměňuje v obskurní labyrint, pobožná babička má černé svědomí, dětský sen je noční můra. Okolo kurníku slídí Tchoř, našeptávač a upír, sto let starý přízrak, který žije z krve druhých, aby si uchoval věčné mládí. Nakukuje do malého kurníku, na Valériin velký dům se promítá expresivní detail Tchořovy tváře, čenichá, cítí z Valérie čerstvou krev. Kurník a dům fungují na principu prolínání mikro a makro světa podpořeného projekcemi.
Režisér Jakub Šmíd uchopil v inscenaci Národního divadla Valérie a týden divů téma dívčího dospívání, jež surrealisticky popisuje Vítězslav Nezval ve stejnojmenném černém románu z roku 1945, velmi citlivě a pomocí principů Laterny magiky tvoří tajemné obrazy, absurdní výjevy s paprsky nadsázky . Dramaturgyně Hana Strejčková šla divákům naproti a ze surrealistického textového kadlubu Nezvalova díla vytáhla jednoduchou dějovou linku respektující podstatu předlohy, kterou není kauzální příběh, ale filozoficko-psychoanalytické pojednání tématu dospívání a osobnostního přerodu plné her, asociací, vzpomínek a představ. Ty se dynamicky proměňují pomocí akrobatické choreografie Jiřího Pokorného, světelné kompozice Karla Šimka, hudby Davida Hlaváče, videoprojekce a animace.
Spektakularita a multimedialita jsou tedy jednoznačně dva základní pilíře inscenace (což se vzhledem k povaze předlohy dá předpokládat), zároveň se však neztrácí kontakt s intimitou Valériina příběhu. Balancovat tyto dvě proměnné mohla být pro inscenační tým největší výzva, kterou se podařilo zvládnout pomocí pečlivě promyšlené souhry všech komponentů tvořících kompaktní poetický celek, absurdní symfonii o poznávání sebe sama, ale i druhých .
Zásadním prvkem inscenace je soubor šesti akrobatů, Fantómů, kteří jsou koloritem města, v němž se nachází Valeriin bílý dům. Zobrazují několik rituálů, kterými žena v průběhu svého života prochází. Jsou například svatebním průvodem, když si Hedvika, Valériina přítelkyně (a metaforický odraz Valériiny touhy), bere Tchoře za muže. Jsou Tchořovými pomocníky, když Tchoř Hedvice o svatební noci pije krev, on mládne, ona umírá, oni ji podpírají. Kostýmy Evy Jiřikovské rovněž podporují symboliku tohoto rituálu: Hedvika má na sobě naddimenzované péřové svatební šaty a korunu posetou vaječnými skořápkami, Tchoř má rudý oblek barvy krve. Jak řekl Jakub Šmíd v podcastu K jádru věci: „Nevidíme realismus, nevidíme reálný obraz svatby. Vidíme zvíře, které zakusuje jiné zvíře.“
Valérie a týden divů je skutečně divotvornou inscenací, která jedinečně propojuje surrealistickou koláž a multimediální divadlo. Jakub Šmíd a jeho tým dovedli Nezvalovu předlohu na jeviště způsobem, který je přístupný a zároveň neztrácí svou poetickou vrstevnatost. Tato symbióza grandiózního a subtilního, něčeho pro velké oči, ale malé duše, je nezapomenutelným zážitkem.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA, NOVÁ SCÉNA – Valérie a týden divů
- Režie: Jakub Šmíd
- Dramaturgie: Hana Strejčková
- Choreografie: Jiří Pokorný
- Kostýmy: Eva Jiřikovská
- Světelný design: Karel Šimek
- Scéna: Petr Vítek
- Hudba: David Hlaváč
- Hrají: Aneta Kalertová, Eva Leinweberová, Jaroslava Rameš Janečková, Zdeněk Piškula, Petr Stach, Filip Rajmont, Alexandr Sadirov, Dalibor Lekeš, David Stránský, Matěj Petrák, Patrik Čermák, Jindřich Panský, Vojtěch Rak, Matyáš Ramba
Premiéra 9. listopadu 2023, psáno z reprízy 30. října 2024.
FOTO: Vojtěch Brtnický
