Inscenace FREDY divadelní společnosti MASOPUST podává osobité svědectví o životě Alfreda „Fredyho“ Hirsche. O tom, jaký byl a co (ne)udělal. Během jedné hodiny je nám za pomoci divadelního jazyka plného metafor a symbolů představen život vychovatele dětí a homosexuála židovského původu, který se mládeži věnoval nejen v židovském skautském oddílu a tělocvičném spolku Makabi Hacair, ale posléze také v koncentračních táborech Terezín a Auschwitz-Birkenau. Inscenace na začátku krátce představuje Fredyho mládí, jeho vztahy s rodinou, primárně se ale oddává (stejně jako se oddal Fredy) jeho práci s dětmi. Autorem textu je Miloslav König, který je zároveň také představitelem ústřední postavy Fredyho Hirsche, režie se, jak už je tomu v Masopustu zvykem, ujal Jan Nebeský.
Už při příchodu do sálu jsme byli „uvítáni“ jakýmsi nervózním poskakováním a rozcvičováním Miloslava Königa v prostoru pod jevištěm sálu CENTRAL, kde byla umístěna tělocvičná bradla. Jeho pohyby ale byly poněkud nejisté, podobně jako pohyby jeho očí, kterými neustále zmateně těkal nejen po divácích, ale také ke dveřím, asi aby poznal, kdy může začít – nebo proto, že se bojí, kdo by jimi mohl vejít? Jakmile se dveře zavřely, herec vystoupil ze své postavy a oznámil, že byli nuceni představení lehce poupravit, neboť onemocněl jeho mladší kolega – 14letý herec, který ztvárňuje další postavu, která v inscenaci figuruje. Ale i přes absenci mladého kolegy se Königovi podařilo přesvědčivě evokovat postavu člověka oddaného dětem a vytvořit situace, ze kterých běhal mráz po zádech.
Během stopkami přesně odměřené hodiny času představení jsme se (ne)dozvěděli vše podstatné o životě
Fredyho Hirsche. Ten je totiž nejen díky jeho homosexualitě a náboženskému vyznání, ale i okolnostem smrti vnímám poněkud kontroverzně. Inscenace na této skutečnosti staví a dovedně pracuje s diváckým čtením postavy Fredyho a vztahu, který k postavě jako publikum v průběhu večera získáváme. König dokázal na jednu stranu postavu ztvárnit – nejen díky jejím poměrně bizarním přesvědčením (až neurotický důraz na hygienu a fyzickou zdatnost, které vyžadoval i od druhých) – jako nesympatického podivína, na kterém je cosi niterně znepokojivého. Zároveň ale v průběhu celého představení komunikuje s publikem způsobem, který téměř nenechává prostor tomu, abychom s ním nesympatizovali. König neustále navazuje oční kontakt se všemi v sále, přičemž se mu v očích zračí tu pochopení, tu dojetí, jako kdyby publikum představovalo ony děti, které Hirsch v německých tělocvičnách učil fyzické zdatnosti. Zapojuje ovšem obecenstvo i aktivnějším způsobem, na příklad když na začátku vyzývá k opakování vokálů, které předzpívává podobně, jako to dělal Fredy Mercury, ke kterému se tu zjevně odkazuje, na svých koncertech. Zkrátka neustále vyžaduje plnou divákovu pozornost, která ovšem balancuje na hraně mezi sympatizováním a povytaženým obočím.
König je první polovinu večera doslova navlečen do extrémně upnutého kostýmu, který zvýrazňuje hercovu vysportovanou postavu. Samozřejmě se tím umocňuje důraz na Fredyho fyzickou zdatnost, kterou vedle přísné hygieny, jež se v inscenaci rovněž tematizuje, vštěpoval svým svěřencům v Terezíně jako základ přežití. Na začátku je oblečen do fialových, velmi krátkých upnutých kraťasů s bílým páskem. Neonově zelené triko s nápadně vycpanými rameny (svaly) v kombinaci s jeho neustálým cvičeneckým poskakováním jen zdůrazňuje jeho zálibu ve sportu. Na triku má číslo 31 a na krku píšťalku, do které během představení párkrát pískne. Během představení také kostým několikrát změní – přímo před zraky diváků vytáhne oblečení z igelitky jako znak svých nedobrovolných přesunů nacistickou Evropou, navlékne se do něj, chvilku v něm pobude a poté ho zase svlékne. Příští zastávka, Osvětim.
Výrazným režijním prvkem je rytmizace představení, která je člení do série situací připomínající jednotlivá kola sportovního utkání. Spíše než o doslovené a uzavřené situace se však jedná o jakési jejich fragmenty, které na sebe na první pohled příliš nenavazují, dohromady však skládají svébytnou mozaiku Hirschova životního údělu. Jednotlivé výstupy jsou vždy ohraničeny zpěvem, ve kterém je König podobně doma jako v herectví. Na jejich konci se herec většinou otáčí zády k divákům a zahvízdá na píšťalku. Malá pauza podobná přestávce u sportu slouží Königovi nejen k přiznanému převleku kostýmu, rychlému otření ručníkem a občerstvení (jako bychom sledovali sportovce mezi dvěma výkony), ale také coby jasně oddělený předěl mezi jednotlivými střípky z Hirschova života, které se nám tímto klipovitým – a výrazně metaforickým – způsobem skládají před očima.
Po jedné z pauz, během které se v rychlosti otře a napije, ze sebe svleče předešlý kostým a obléká se do bodýčka tmavě modré barvy s balonovými rukávy – podobá se v něm disneyovské Sněhurce – a k tomu nadšeně vypráví historku z dob, kdy v koncentračním táboře uspořádali představení o Sněhurce a sedmi trpaslících. Popisuje nadšení dětí, místo, kde se hrálo, a jaké mělo představení úspěch i mezi vrchními veliteli, dokonce i Mengele jej prý ocenil. Je až mrazivě absurdní, s jakou radostnou energií Fredy vypráví historku, která odhaluje, jak rychle si lidé zvykli na nepředstavitelné podmínky nacistických táborů.
Opravdu silným okamžikem je pak chvíle, kdy se Fredy loučí s dětmi. Jedná se o moment téměř v samém závěru inscenace, kdy je Fredy seznámen s osudem dětí tzv. terezínského rodinného tábora, které na příkaz velení míří do plynových komor. Fredy-König se staví do jednoho z rozsvícených bílých světelných kuželů. Otáčí se k nám bokem, čelem ke kolegovi, který by pravděpodobně stál přímo naproti němu a opakoval po něm pohyby jednoduché, stokrát prováděné rozcvičky. Absolutně nevadilo, že König v ten moment postrádá souhru svého mladšího kolegy. Právě naopak, celá situace získala možná ještě silnější vyznění tím, že je dětský protagonista nepřítomný, stejně jako se v jednu chvíli staly nepřítomnými všechny děti, o které se Hirsch s takovou péčí v nelidských podmínkách vyhlazovacího tábora staral. Fredy pro ně nyní naposledy vede rozcvičku, při níž jako vždy dbá na to, aby děti stály rovně – tím budou působit sebevědomě a nepřítel-predátor je nechá na pokoji. Až na to, že víme, že v tomto případě ne. Kombinace absence nedospělého kolegy, velmi pomalých pohybů a dechu Königa a chladného bílého světla umocňuje napjatý okamžik, který odráží Fredyho frustraci ze hrozivé situace. Tak rád by se postavil do čela povstání a všechny děti zachránil, co když se to ale nepovede? Půjdou do plynu všichni. Okamžik je prodchnut tíživým dusnem, na které upozorňují právě výrazné pohyby hercova hrudníku a ramen při nádechu a výdechu, jež se znovu a znovu opakuje a vteřiny ochromujícího ticha plynou. Fredymu v daném okamžiku přemýšlení nezbývá nic jiného než své svěřence připravit, a hlavně se s nimi rozloučit, neboť je mu jasné, že ať už bude výsledek jeho rozhodnutí, co udělat, jakýkoli, bude pro někoho osudný. Tlak okolí, aby se postavila do čela povstání, ale nezvládá, a tak se uchyluje k sebevraždě.
Představení FREDY vzbuzuje řadu otázek ohledně života Fredyho Hirsche, který obsahuje zářné okamžiky stejně jako momenty obestřené nejasnostmi a úvahami nad tím, proč jednal tak, jak jednal, a zda se nemohl rozhodnout lépe. I přes absenci kolegy dokázal Miloslav König na jevišti skvěle zhmotnit tuto dvojznačnost Hirschovy osobnosti a vytvořit atmosféru, ze které místy naskakovala husí kůže, ze které bylo úzko. Ačkoli jsou informace o Fredyho životě místy nejasné či dvojznačné, inscenace jej vyobrazuje především jako muže, který žil v nelehké době. Který se snažil přes nepřízeň osudu i za nejasných, možná i lehce zvláštních okolností dát ostatním kus sebe.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MASOPUST – FREDY
- Autor: Miloslav König, Fredy Hirsch
- Režie: Jan Nebeský
- Dramaturgie a spolupráce na scénáři: Tereza Marečková
- Scéna: Jan Nebeský, Petra Vlachynská
- Kostýmy: Petra Vlachynská
- Hudba: Martin Dohnal
- Vizuál: Lucie Urban, Petra Vlachynská, Monsters
- Hrají: Miloslav König, (Sebastian Pöthe)
Premiéra 4. června 2022, psáno z reprízy 12. května 2024 na festivalu Divadelní Flora Olomouc.
FOTO: Lucie Urban
