Během šestiletého uměleckého vedení činohry ND Danielou Špinar si diváci mohli zvyknout na spoustu věcí, především její moderní pojetí klasických titulů. Na to, troufám si říct, stále není většina diváků naší první scény připravena. Inscenace Kráska a zvíře, která měla premiéru v lednu minulého roku, ovšem do takto nastavené dramaturgie vnáší zcela novou úroveň – nudu.
Dobrá dramaturgie…?
Rozhodnutí, proč uvést zrovna tento titul, mohlo padnout z toho důvodu, že činohra Národního divadla nemá v současné době téměř žádné inscenace pro rodiny s dětmi. Kromě Krásky a zvířete dále uvádí už jen velmi úspěšnou Kytici a Modrého ptáka (už od roku 2015). Řekněme tedy, že repertoár činohry poněkud trpí na nedostatek rodinných titulů, což může umělecké vedení vnímat jako problém, který je u tak důležité instituce třeba vykompenzovat.
Výběr textového podkladu pro inscenaci, pohádková hra se zpěvy Františka Hrubína, přitom mohl být dobrou volbou. Důvod uvedení mohl být například důraz na odvahu a lidskost, který se výrazně objevuje v celé Hrubínově hře. Režisérka Daniela Špinar má s inscenováním klasických dramatických předloh zkušenost a je známá svými radikálními zásahy do textu včetně jeho zkracování a škrtání. V případě této inscenace se jí ovšem adaptační zásahy poněkud vymkly kontrole. Škrtání dospělo do bodu, kdy jednotlivé scény samy o sobě fungují, ale když je spojíme, vzniká nefunkční směs, která je sice chronologicky koherentní, ale kromě neskutečné nudy v divákovi příliš mnoho pocitů nevyvolá.
Druhý problém, který z dramaturgických úprav předlohy vyvstal, je absence motivace postav pro jednání, které na jevišti předvádějí. Původní text je osekán o mnoho důležitých scén, a tak se dostáváme do úzkých už v několika prvních minutách představení, kdy se Kráska obětuje, aby zachránila svého otce. To je bezpochyby velké a velmi důležité rozhodnutí. Jenže kvůli škrtání vyzní, jako by Kráska šla vedle do vsi pro rohlíky.
Režijně-dramaturgické změny se nevyhnuly ani pojetí samotné titulní postavě Krásky, která v inscenaci není obyčejnou dcerou kupce, ale opěvovaným dítětem cirkusového principála. Jedná se o jednu z nejvýraznějších změn oproti předloze, jež mohla být motivována snahou zdůraznit jeden z jejích klíčových principů, rozpor mezi tím, jak se člověk jeví navenek a jaký je uvnitř. To je na cirkusu možné dobře ilustrovat, protože i zde můžeme pozorovat podobný rozpor: cirkus je totiž zvenku veselý, barevný a zábavný, ale za oponou tomu může být jinak, jak je v inscenaci vidět na příkladu sester-siamských dvojčat, která navenek hýří vtipem a koketérií, ale jakmile zhasnou reflektory, jsou schopné se v tu ránu do krve rozhádat.
Nebo asi ne
Při tvorbě této inscenace velice pravděpodobně selhala dramaturgie. Je mi líto to takto explicitně říct, protože Národní divadlo mám osobně ráda, ale bohužel nemám jinou možnost – a nejsem ostatně jediná, jak naznačují další recenze např. v Divadelních novinách, na blogu NaDivadlo apod.
Nejenže postavy ve Špinarové pojetí nemají přesvědčivé motivace pro své jednání, ale inscenace navíc zoufale postrádá rytmus. A pokud už se tu nějaký čirou náhodou vyskytne, jedná se především o pulzování světel při přechodech ze světa cirkusu do světa Zvířete a naopak.
Co se týče světa cirkusu, u něj se na chvilku zastavím. Celý svět cirkusu tu funguje jako protiklad ke světu Zvířete. Ten je chmurný a šedý, naproti tomu svět cirkusu je barevný a veselý. Jak už jsem ale zmínila výše, ne vše je
tak, jak se na první pohled zdá, a svět cirkusu je vlastně uvnitř zkažený. Tento dramaturgický záměr ovšem, pokud ho odečítám správně, buďme upřímní, nefunguje. Sází se tu totiž především na fyzický humor, který je ale tak přízemní, že nepobaví ani dětské diváky. Jedná se například
o scénu, kdy se Filipán (Filip Kaňkovský) chystá vyznat lásku sestrám Gábince a Málince, a jeho kolega klaun se při tom marně snaží pobavit publikum jízdou na minikole, stříkáním z kytky na kostýmu a „honičkou“ v manéži.
Scéna a změny, které se nestaly
Jak už jsem zmínila, v inscenaci vedle sebe existují dva světy: svět cirkusu a svět Zvířete. Zjednodušeně svět bez Zvířete
a svět se Zvířetem. Svět cirkusu má evokovat manéž, umístěná na předscéně historického jeviště ND, a většina dramatického děje se odehrává primárně zde. Když říkám primárně, myslím tím, že se většina příběhu odehraje mimo svět Zvířete, ačkoliv těžiště příběhu se nachází právě v tomto světě. I kvůli tomu je těžké věřit tvrzení Krásky i jejího otce, že v obydlí Zvířete strávila celý rok, protože kromě svatby sester se v cirkuse, jak se zdá, absolutně nic nezměnilo.
Téměř jakákoli změna minula ale i svět Zvířete. Jedna výraznější tam ovšem nastala: Zvířeti se proměnily nohy na lidské. Prakticky řečeno, David Prachař si sundal teleskopické chůdy, díky kterým vypadal v první části večera nelidsky a poněkud děsivě. Jinak se ovšem ani tady nic nezměnilo. Zvíře sice v druhé polovině představení vyzná Krásce svoji lásku, ale působí to přinejmenším komicky ze dvou důvodů. Za prvé, divák nedokáže uvěřit zmíněnému tvrzení z úst Krásky či jejího otce, že v temném paláci strávila celý (údajně dlouhý) rok, protože inscenace tuto časovou skutečnost neevokuje jinými prostředky. To významným způsobem ruší divákovu imerzi a jeho schopnost s příběhem „jít“. Za druhé, repliky samotné nejsou vůbec přesvědčivé, protože jejich deklamace působí, jako by se herci se svými rolemi neztotožňovali, ale měli od nich odstup, který pohádkovému žánru nesvědčí.
Herecké umění
Zmínila jsem téma herectví a ráda bych ho poněkud rozvedla, protože Národní divadlo si obecně zakládá
na kvalitě svého hereckého souboru a je i v tomto ohledu vnímáno jako naše přední scéna. Hereckou práci v této inscenaci však nelze nazvat jinak než jako bídnou. Nevěřím, že by to bylo herci, protože v jiných rolích excelují, někteří mají na svém kontě nominace na různé divadelní ceny včetně Thálie a už sama možnost hrát tzv. „na prknech“ Národního divadla o jejich kvalitách něco vypovídá. V této inscenaci se sází na komediální stránku cirkusu a fyzický humor tomu příslušný. Avšak tato složka inscenace příliš nefunguje a různé pokusy o vtip vnímám spíše jako trapasy.
Určitě nejvýraznější hereckou práci v Krásce a zvířeti odvádí David Prachař v roli Zvířete. Ale ani jemu se nevyhnuly některé z problémů zmíněných výše. David Prachař svou roli dotváří pomocí výrazných vnějších prvků, především zvukové technologie, která jeho hlas podle polohy ruky, na níž má nasazenou „speciální“ rukavici, modifikuje, aby zněl nelidsky, hrůzně. To není samo o sobě problém, naopak tento mechanismus dobře podtrhuje hororovou atmosféru, se kterou inscenace záměrně pracuje, jenže Zvíře má v představení dost dlouhých monologů, kterým ale není právě kvůli této modifikaci ze tří čtvrtin rozumět. Monology jsou, podotýkám, důležité, protože v nich Zvíře mluví o svých pocitech, duši a bolesti, takže je škoda, že se nepodařilo najít balanc mezi použitím technologie a normálním lidským hlasem.
Přestože je tato recenze čistě v negativním duchu, je vhodné udělat si na inscenaci vlastní názor, k čemuž čtenáře a čtenářky ráda vyzývám.
- NÁRODNÍ DIVADLO – Kráska a zvíře
- Režie: Daniela Špinar
- Dramaturgie: Ilona Smejkalová
- Scéna: Lucia Škandíková
- Kostýmy: Linda Boráros
- Hudba: Matěj Kroupa
- Světelný design: Karel Šimek
- Zvukový design: Michal Cáb
- Choreografie: Václav Kuneš
- Hrají: David Prachař, Anna Fialová, Pavlína Štorková, Magdaléna Borová / Lucie Polišenská, Vladislav Beneš, Filip Kaňkovský, Jiří Štěpnička / František Němec, Jana Boušková / Jana Preissová, Jan Jirucha, Bharata Rajnošek, Jan Hrovatitsch, Francesca Amante, Martina Illichová, Kamila Mottlová, Kristýna Stránská, Klára Tilcerová, Veronika Tököly, Vojtěch Fülep, Michal Toman
Premiéra 10. ledna 2022, psáno z reprízy 21. října 2022.
FOTO: archiv Národního divadla
