Národní divadlo Brno uvedlo v Janáčkově divadle premiéru netradičního hudebního spojení Glagolská mše / Z mrtvého domu Leoše Janáčka v rámci 8. ročníku hudebního festivalu Janáček Brno. Dramaturgie festivalu vsadila na hvězdný tvůrčí tým v čele s dirigentem Jakubem Hrůšou a režisérem Jiřím Heřmanem. Národní divadlo Brno bylo tomuto inovativnímu počinu nakloněno, a tak si Hrůša mohl splnit svůj dlouholetý sen, jehož výsledkem je realizace opery společně se scénickým zpracováním Glagolské mše. Opera Z mrtvého domu nepatří kvůli své hudební a námětové náročnosti mezi nejhranější tituly českých operních scén. Můžeme si však připomenout úspěšnou inscenaci Národního divadla v roce 2015, jež byla oceněna 2. místem v anketě Divadelních novin a získala také Cenu divadelní kritiky za scénografii Lucie Škandlíkové. Současné provedení Národního divadla Brno nabízí zdejšímu publiku celosvětově známé dílo, které je díky svému koncepčnímu řešení naprostým originálem. Výsledkem práce celého souboru je nezapomenutelná inscenace, jež bude jistě na dlouhou dobu předmětem mnoha rozprav hudebních nadšenců a odborné veřejnosti.
V kontextu současných světových událostí můžeme vnímat operu Z mrtvého domu jako připomínku, v níž se odráží ruská tvrdost, nekompromisnost a brutalita Sibiře, která pohlcuje všechny lidské naděje a touhy. Často neprávem odsouzení vězni, zloději a vrazi jsou součástí vězení, v němž je už nic nečeká. Leoš Janáček při komponování opery vycházel z předlohy Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu. Dílo je založeno na vyprávění několika vězňů, kteří popisují své životní příběhy a hříchy, kvůli nimž se dostali do zajetí. V opeře se nevyskytuje hlavní postava, nenalezneme zde ani zřetelné operní árie či jakýkoliv ženský part. Netypický operní námět zprostředkovávající tíživou atmosféru vězeňského prostředí má za cíl implementovat syrové emoce posilňující empatii k těžkým životním osudům vězňů.
Jako inovativní a odvážný krok lze vnímat spojení opery s Janáčkovou Glagolskou mší, jež dokonce už vůbec není operním žánrem, nýbrž kantátou pro sóla, orchestr, smíšený sbor a varhany na staroslověnský text. Nasnadě je otázka, zda je vůbec reálné koncepčně spojit tematicky a hudebně rozdílná díla ze skladatelova pozdního kompozičního období. Jiří Heřman logicky hledal spojení těchto děl v postavě Ježíše Krista ztělesňující utrpení vězňů Z mrtvého domu, ale také jejich naději krystalizující v následné Glagolské mši. Vzhledem k tomu, že se vězňům (až na jednu výjimku) nedostává žádného rozhřešení a čeká je pouze další cesta protkaná utrpením, je propojení s Glagolskou mší zajímavým vyústěním ponuré, depresivní a skličující atmosféry opery. Motto celého festivalu „Quo vadis“ neboli „Kam kráčíš“ je otisknuto v jejím závěru v postavě chlapce Aljeji, který se se závěrečnými tóny rozbíhá přes celé jeviště vstříc novým zítřkům. Aljeja představuje Janáčkovu celoživotní múzu a inspiraci Kamilu Stösslovou, již vyobrazil v několika operách v různých postavách. V případě opery Z mrtvého domu je tato role komponována pro jediný ženský hlas tohoto díla.
Pocity, které mohli přítomní posluchači vnímat skrze hudbu Z mrtvého domu, zpěv a herecké výkony protagonistů, byly něčím skutečným, výjimečným a jedinečným. Proto bylo navazující provedení Glagolské mše lehkým zklamáním. Jistě se nedá polemizovat nad výborně připraveným orchestrem pod vedením světoznámého dirigenta Jakuba Hrůši, ani nad skvostnými pěveckými výkony v čele s charismatickou Kateřinou Kněžíkovou, která umí svou osobností a pěveckým uměním obecenstvo zcela strhnout. Stejně tak sbor dokázal přesvědčivě přednést hudební obsah, především pak překvapil v propracovaných pianech. Glagolská mše však nedokázala svým scénickým zpracováním naplno rozvinout a využít svou hudební genialitu a potenciál, čemuž napomohla absence duchovních prostor, ale také zvuk digitálních varhan. Opera Z mrtvého domu nasadila laťku velmi vysoko, a to především v atmosféře a energii, kterou dokázala předat přítomným posluchačům. Druhá část inscenace bohužel toto tempo nedokázala akceptovat. Z režijního pohledu jde o podařený a zajímavý nápad, avšak pro posluchače jde o diskutabilní spojení, především pak v rozdílnosti hudební složky a nedostatku propojujícího obsahu. Spojení obou děl vyvolává otázky, díky nimž bude tato inscenace pravděpodobně ještě notnou dobu předmětem diskuzí.
Režie Jiřího Heřmana vsází na propracovaný koncept využívající symboliku a hru se světly, která pohltí diváka od první chvíle. Úvodní scéna opery vyjeví drastický pohled na Ježíše Krista visícího na řetězech, s nimiž režisér pracuje po celou dobu inscenace. Poměrně strohá scéna Tomáše Rusína koresponduje s fatalitou tématu, což dává prostor vyniknout ostatním výrazným prvkům. Jako zajímavá se jeví symbolika barev. Černá barva je přidělena vězňům, červená dozorcům a bílá barva duchům a sólistům Glagolské mše. Zajímavostí je, že v druhé části inscenace jsou všichni protagonisté oblečeni do bílých kostýmů. Pro celkovou orientaci diváka je poměrně matoucí vizuální sjednocení hlavních postav a sboru, kteří jsou od sebe kvůli stejnému kostýmování prakticky nerozeznatelní.
Interpretace Janáčkových oper je pro mnoho pěvců velkou výzvou, a to především kvůli technické náročnosti pěveckých partů. Interpreti brněnské inscenace se tohoto nelehkého úkolu zhostili s grácií, i když v některých pasážích se jejich situování k zadnímu portálu ukázalo v souboji se silným orchestrem trochu nešťastné. Petr Berger zaujal v roli Skuratova svou technickou vyspělostí a kultivovaností hlasu. Oproti ostatním pěvcům volil umírněnější výraz, jeho hlas zněl vyrovnaně ve všech polohách, přičemž mu bylo dobře rozumět. Gianluca Zampieri vyjádřil postavu Luky s velmi naléhavým expresivním výrazem, který otiskl i do pěvecké techniky. Dokázal jít až za hranu možností svého hlasu, což se do této opery výrazově i emočně hodilo. Jako zpověď vyzrálého muže lze označit interpretaci Šiškova Pavolem Kubáněm. Tento mladý barytonista zaujal hereckou a pěveckou vyspělostí i hlasovým témbrem, což dokázal naplno rozvinout především ve svém dlouhém monologu.
Inscenace Glagolská mše / Z mrtvého domu je i přes výhrady k celkové koncepci jedinečným počinem na české operní scéně, jehož atmosféru se rozhodně vyplatí zakusit na vlastní kůži. Tvůrčí tým pod vedením šéfa opery Jiřího Heřmana nabízí propracovaný a zajímavý režijní tvar opřený o výborné hudební a pěvecké výkony. Brněnská opera patří mezi nejúspěšnější operní soubory u nás, což uvedením této inscenace potvrdila.
- NÁRODNÍ DIVADLO BRNO – Glagolská mše / Z mrtvého domu
- Autor: Leoš Janáček
- Hudební nastudování: Jakub Hrůša
- Dirigenti: Jakub Hrůša, Robert Kružík
- Režie: Jiří Heřman
- Scéna: Tomáš Rusín
- Světelný design: Jiří Heřman
- Kostýmy: Zuzana Štefunková Rusínová
- Dramaturgie: Patricie Částková
- Sbormistři: Martin Buchta, Pavel Koňárek
- Choreografie: Jan Kodet
- Účinkují: Roman Hoza, Gianluca Zampieri, Peter Berger, Pavol Kubáň, Jan Šťáva, Jarmila Balážová, Zbigniew Malak, Lukář Bařák, Eduard Martyniuk, Kateřina Kněžíková a další
Premiéra 2. listopadu 2022 v Janáčkově divadle Národního divadla Brno, psáno z reprízy 6. listopadu 2022.
FOTO: Marek Olbrzymek
