Zpět na výpis článků

Taťána píše Oněginovi v živém přenosu z Brna

Národní divadlo Brno uvedlo pár dní před letošními Velikonocemi ve spolupráci s Českou televizí v rámci projektu Z první řady na ČT art přímý přenos Čajkovského opery Evžen Oněgin z Janáčkova divadla. Přestože šlo o pečlivě připravený večer v nastudování televizní režie Jakuba Kořínka, tento text si je vědom úskalí posuzování takových představení. Obzvláště u operního představení, kdy je ochuzení o komplexní zážitek citelné, a to především z hlediska vnímání prostoru a zvukových vlastností inscenace.

Lyrická Čajkovského opera Evžen Oněgin patří mezi nejpopulárnější díla světové operní literatury, představující základ repertoáru světových i českých divadel. Čajkovskij se společně s libretistou Konstantinem Šilovským rozhodli spojit komorní příběh lásky s velkolepostí romantické opery. Přesto opera nebyla původně zamýšlena jako okázalé dílo ruské operní literatury, využívající převážně drama historických námětů. Jejich úmyslem bylo vytvořit komorní dílo, v němž je dán prostor především lidským emocím bez patosu a přetvářky v příběhu poeticky zamilované Taťány a životem znuděného Oněgina. Velkou předností opery je smysl pro melodickou invenci a dramatičnost v orchestrálním partu, který svým symfonicky plným zvukem připomíná Wagnerovy opery.

Jednoznačnými výhodami televizního přenosu byly detailní záběry kamer umožňující divákům vnímat emoce a gesta interpretů, taneční choreografie sboru či decentní kostýmy Markéty Sládečkové. Nechyběly ani prostřihy na orchestr pod vedením Roberta Kružíka. Přestávka byla obohacena o pohled do zákulisí divadla a inspirativní rozhovory s uměleckými osobnostmi a sólisty tohoto představení a přínosným byl i muzikologický rozbor opery v podání hudebního pedagoga a skladatele Miloše Štědroně.

Režijní zpracování Martina Glasera přináší tradiční zpracování této opery z hlediska klasického využití divadelní prostředků, s nimiž je nakládáno velmi střídmě. Na jinak prázdné scéně jsou dominantním prvkem divadelní sedačky, sloužící jako spojující prvek opery. Zajímavě koncipovaná a vizuálně zdařilá je dopisová scéna Taťány, představující emočně vypjatou a vrcholnou část první části opery. Mysticky tajemný obraz Oněgina v zrcadle či dopisy padající z nebe podtrhly emocionální bouři hlavní hrdinky, která se vyznává ze svých citů k Oněginovi. Mezi výrazné scény lze také zařadit árii Lenského a jeho následný souboj s Oněginem, v němž hraje svou roli i dobře zvolený potemnělý light design Martina Špetlíka a její celkově decentní, ale napjaté režijní uchopení. Taťána a Olga při této scéně sedí naproti sobě v divadelních sedačkách a divák je může vnímat jako soudkyně, nebo naopak bezmocné svědkyně souboje. Glaser svým konvenčním pojetím dává prostor hudební složce samotné opery, ve které je díky propracované instrumentaci dostatek melodičnosti a exprese, k níž není zapotřebí jiných okázalých a patetických gest.

Projev zrcadlící emoční naladění sopranistky Lindy Ballové zprostředkovává širokou paletu výrazových prostředků, které interpretka přenáší i do svého pěveckého ztvárnění. Zprvu uzavřená a naivní hlavní hrdinka je v jejím podání stejně uvěřitelná jako rozbouřená i uvědomělá Taťána na konci příběhu. Dynamické rozpětí jejího hlasu a živelnost ve strhujícím závěru opery zprostředkovávají divákům nevšední zážitek, na němž má také zásluhu její pěvecký partner, představitel Oněgina Svatopluk Sem. Psychologické pochopení své postavy a vyjádření niterních duševních stavů Sem doplňuje nosným a sebejistým pěveckým výkonem.

Sbor pod vedením Pavla Koňárka předvádí pěvecky spolehlivý výkon, avšak choreografie tanečních scén Martina Packa působí zpočátku poněkud nemotorně. Jeho minimalistická choreografie by obzvláště za zvuku světoznámého valčíku a mazurky uvítala více akce, ačkoli šlo pravděpodobně o komunikaci ve shodě tvůrčího týmu se stejně tak střídmou režií.

Brněnské provedení opery Evžen Oněgin se stalo vzácným prožitkem, který je v dnešní době obzvlášť hodnotný a přínosný. Rok bez opery je pro většinu posluchačů dlouhý a pro interprety taktéž. Národní divadlo Brno se s nástrahami televizního přenosu vypořádalo s grácií a dokázalo, že i přes akustické problémy online přenosu může opera zprostředkovat nezapomenutelné zážitky.


  • NÁRODNÍ DIVADLO BRNO Evžen Oněgin
  • Autor: Petr Iljič Čajkovskij
  • Hudební nastudování: Robert Kružík
  • Dirigent: Robert Kružík
  • Režie: Martin Glaser
  • Režie televizního přenosu: Jakub Kořínek
  • Sbormistr: Pavel Koňárek
  • Choreografie: Martin Pacek
  • Dramaturgie: Patricie Částková
  • Scéna: Pavel Borák
  • Kostýmy: Markéta Sládečková
  • Světelný design: Martin Špetlík
  • Účinkují: Linda Ballová, Svatopluk Sem, Ondřej Koplík, Václava Krejčí Housková, Daniela Straková-Šedrlová, Yvona Škvárová, Jiří Sulženko, Vít Nosek, Kornel Mikecz, Robert Musialek, Pavel Valenta, Vojtěch Vymazal

Premiéra 6. února 2021 v Janáčkově divadle v Brně, psáno z televizní premiéry 29. března 2021na ČT Art.

FOTO: archiv Národního divadla Brno