Změň své srdce.
Všichni se někdy musíme učit.
– The Field, Everybody’s Got to Learn Sometime
Autorská inscenace Vnímání v režii Ivana Buraje, při níž na dialozích spolupracoval Bohdan Karásek a podílel se i kolektiv HaDivadla, se objevila na přelomu sezony 45: Zdroje a sezony 46: Adaptace jako svérázná předehra ke klíčové sezóně 47: Nerůst. Inspirovaná je existenciálním románem Jeana-Philippa Toussainta Koupelna, ve kterém se mladý muž zavře v koupelně, aby mohl být hlavně sám se sebou, svými myšlenkami a čtením knih. Vnímání otevírá publiku svůj jevištní prostor a odhaluje vlastní vizi tvůrců HaDivadla; jak alternativního přístupu k bytí, tak jeho přímé souvislosti s teorií a praxí ideje nerůstu.
Zdá se, že před divákem se rozprostírá konfrontace dvou světů. Ten, co se nachází na kraji jeviště a je vytržen z jakéhokoli scénografického kontextu, působí na první pohled jako reálný, normální a střízlivě hodnotící; druhý – schovaný v konstrukci bytu, je do takové míry zabydlen jedním člověkem, že se časem stal sám živým organismem. Vypadá to, že světy si nerozumí, jelikož to, o čem z pomyslného vnějšku mluví postava Marka Kristiána Hochmana, je pravděpodobně kritikou toho, co se děje uvnitř v bytě postavě Jiřího Svobody. Anebo spíše konstatováním a chápáním?
Je velice podstatné vnímat chemii mezi dvěma mikrokosmy, které donedávna fungovaly společně ve stejném systému, ale rozpadly se, neboť jedna z hvězd vyhasla. Ať už to bylo zklamání, nebo únava, něco donutilo Jiřího vrůst do vlastního pokoje, zapustit do něj kořeny, nahradit vnější svět čtyřmi stěnami a začít s prostorem komunikovat nesouvislým mluvením na rostlinu a zdlouhavým plazením se po nábytku a podlaze. Na druhé straně se stále nachází postava herce Hochmana, jenž ve své práci pokračuje a kvůli odchodu svého kolegy Jiřího z divadla získává jeho role, které mu radost úplně nepřináší. Hochmanovo přemlouvání Jiřího k návratu do původního stylu života a zároveň i snaha o pochopení jeho nynějšího stavu se postupně posouvá k myšlence, že Jiřího ve skutečnosti neovládá ani nuda, ani melancholie, nýbrž nalezení nějakého nového smyslu bytí.
Zpomalení, omezená pohyblivost, mlčení, prohlížení předmětů v pokoji, sledování stropu a zdi, pozorování blikajícího světla zapadajícího slunce nepůsobí z Jiřího perspektivy roztaženě či nudně, nýbrž hypnoticky. Divák se rád nechá svést do tohoto příjemně kontemplativního světa. Všechna malá gesta Jiřího mají za cíl stáhnout diváka do sebe sama a ponořit ho do lehčího meditativního transu. Kouření u zašpiněného okna, které zastírají žaluzie s výstižným nadpisem „This was the world“, pouštění hlasité hudby a její soustředěný poslech, věnování se vlastním nahodilým myšlenkám; to vše je užívání si útulné nicoty, komunikace s prostorem a dekódování jeho vlastních výpovědí. Podobné ladění může být vzorem k aktivitám člověka, jenž jednou začne uvažovat nad praxí nerůstu ve vlastním životě. To, čemu se věnuje Jiří, není nakonec žádnou oblomovštinou ani depresí, nýbrž náznakem k nezbytné potřebě zastavit se a odevzdat se na chvíli vnímání.
- HADIVADLO – Vnímání
- Režie: Ivan Buraj
- Dramaturgie: Matěj Nytra
- Asistent režie: Jan Doležel
- Scéna: Lenka Jabůrková
- Sound design: Matúš Kobolka
- Střih videa: Alan Sýs
- Kostýmní spolupráce: Kateřina Kumhalová
- Spolupráce na dialozích: Bohdan Karásek
- Účinkují: Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Magdalena Straková
Premiéra 4. září 2020, psáno z uvedení dne 14. května 2022 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Divadelní Flory
