Notice: Function _load_textdomain_just_in_time was called incorrectly. Translation loading for the acf domain was triggered too early. This is usually an indicator for some code in the plugin or theme running too early. Translations should be loaded at the init action or later. Please see Debugging in WordPress for more information. (This message was added in version 6.7.0.) in /home/www/divabaze.cz/www/divabaze.cz/wp-includes/functions.php on line 6121

Notice: Function _load_textdomain_just_in_time was called incorrectly. Translation loading for the email-encoder-bundle domain was triggered too early. This is usually an indicator for some code in the plugin or theme running too early. Translations should be loaded at the init action or later. Please see Debugging in WordPress for more information. (This message was added in version 6.7.0.) in /home/www/divabaze.cz/www/divabaze.cz/wp-includes/functions.php on line 6121
Mezinárodní festival Divadlo 2021: Melancholie absurdity – Divábáze
Zpět na výpis článků

Mezinárodní festival Divadlo 2021: Melancholie absurdity

Inscenace ruského dramatického textu A. P. Čechova Tři sestry v režii Luka Percevala, jež vznikla ve spolupráci dvou polských divadel TR WarszawaNarodowy Stary Teatr Kraków, je v anotaci představena publiku jako současná adaptace, čemuž je přizpůsoben také oficiální stylový název 3SESTRY. Centrální témata jsou však stejná jako před sto lety v době napsání hry. Zůstávají i nadále aktuální, jelikož se postavám v dramatu k uvedeným problémům stále nedaří nalézt adekvátní řešení. Něco se ale přece jen změnilo – postavy se objevují v křiklavých, třpytivých či svou odhaleností provokujících kostýmech, které vypovídají o jejich zoufalé snaze říct tomuto světu, že ještě existují a že možná pořád něčím jsou.

Postavy čechovovské hry přicházejí na jeviště jako otroci svého osudu, jejž nejsou schopni a ani ochotni změnit. Zavřely se v prostoru domova, který je od začátku naplněn prázdnou, skoro nesmyslnou nostalgií po abstraktních lepších časech. Jejich polomrtvé, dokola se opakující „… do Moskvy“ drásá sluch a znemožňuje jim adekvátně přemýšlet nad vlastním životem. Feťácká, nezdravá touha po hlavním městu Ruska přivádí ženy a muže bez ohledu na věk k frustraci. Centrální zábavou v prostoru nekonečného volného času na periferii se stává sex a mnohdy zvrácený způsob obdivování sebe sama.

Problémem ale tentokrát není nemožnost návratu do Moskvy a(nebo) k potenciálně lepšímu životu, nýbrž odhodlání udělat něco s absencí smyslu toho současného. Postavám nechybí ani tak peníze jako jejich mladá léta. Plynutí času a následné stárnutí vyžaduje od lidí postupně se odpoutávat od elektrických křesel minulosti a vycházet vstříc cestě do neznámého alternativního budoucna. Nadále ale zůstává lákavá komfortní zóna v podobě uzavřeného obyváku, kde se i z lidí postupně stává zaprášený nábytek.

Zahrát role postav dramatu „složitého jako román“ se hereckému souboru podařilo velice přesně. Odrazit mentalitu a celkovou náladu rodiny Prozorových pomohlo skoro wilsonovské zpomalení pohybů, mluvených projevů a několikrát se opakujících hereckých akcí: dívání se do zrcadla, pozorování ostatních lidí, zkoumání svého těla a oblečení, „roztékání“ po židlích a podlahách či členy rodiny přerušované vyslovování nepodstatných věcí.

Pomalost se však vhodně vystřídala s nejvíce „saturovanými“ epizodami ze života Prozorových, například karetními hrami, výměnami drbů, projížďkami na invalidních vozících či sexuálními akty odehrávajícími se přímo na nich. Vysoká kvalita hereckých výkonů a rozumění kontextu a mentalitě hry vytváří pocit nevábnosti většiny postav, čímž je právě schopná přitáhnout diváckou pozornost a udržet ji u pokračování osudu ztracených a nikdy nenalezených person.

Na pozadí svých hrůzných ztuhlých příbuzných se Nataša jeví divákovi jako personifikace avantgardy. Sprosté výrazy a kritika a otevřené nadávání rodině za totální nicnedělání samozřejmě přidávají jejímu obrazu pikantnost stejně jako provokativní módní oblečení, to vše doplněné výraznými gesty, mimikou, barvitým hlasem a ostrou chůzí. Nataša je v podstatě jediná z obyvatel domu, kdo v tomto malém provinčním městě alespoň někam chodí a něco dělá namísto nekonečného posedávání u zrcadla a kňučení. Její obraz je výrazným protikladem všeho, co se v domě děje. Nataša se tímto paradoxně stává svého druhu „spásou“ celkového obrazu rodiny – i když podvádí svého hodného, ale bídného manžela a pořádně si užívá života, který se jí právě nabízí.

Jevištní adaptace belgického režiséra Luka Percevala zachází daleko za prostorové rámce klasického dramatu a buduje svoje vlastní ve formě nerovnoměrné instalace, kde každá stěna je jiná a pečlivě vykonává svou zvláštní funkci. Obrovské plastové zrcadlo po levé straně jeviště buduje dojem falešnosti představ postav o sobě a jejich snaha destabilizovat odrazy svými doteky je většinou vyvolána pocitem nejistoty, zmatku, ztracenosti a nakonec nevíry v to, co v zrcadle doopravdy vidí.

Zatímco zrcadla odráží obličeje a těla, barevné projekce po pravé straně odráží vnitřní světy postav – myšlenky, pocity, stavy duše, touhy a různorodá očekávání. Před postavami je obrovské okno, kde každý vidí svoje vlastní zvnějšněné nitro – depresivní sníh, kvetoucí okolí, nekonečné nebe a moře v odstínech sebevraždy… Práce se světlem přesně dotváří atmosféru Čechovovského dramatu – tmavou, pomalou a depresivní. Většina děje se odehrává v polotmě, hlavním zdrojem světla jsou dvě stěny postavené naproti sobě – jako vnější a vnitřní svět postav – elastické plastové zrcadlo a okno, vytvořené projekcemi na plátně.

Percevalovi se úspěšně daří po celou dobu představení nechat jeviště čpět zoufalstvím, stagnací, rozčarováním a nudou. Ať už divák chce nebo ne, nezbývá mu nic jiného než vnímat předkládaný tvar jako působivou, nepříjemnou pravdu o nás samých. A to díky každému prvku, ad absurdum prosáklému všemi odstíny melancholie – od hereckých výkonů po výtvarnou složku. Ona pravda je schopna v divákovi následně vyvolat výčitky vlastního svědomí za opuštěné možnosti, nepovedené činy a bezmyšlenkovitá slova.


  • TR WARSZAWA & NARODOWY STARY TEATR IM. HELENY MODRZEJEWSKÉ 3SESTRY
  • Režie: Luk Perceval
  • Dramaturgie: Roman Pawlowski
  • Text: Anton Pavlovič Čechov
  • Adaptace: Luk Perceval
  • Scénografie: Philip Bussmann
  • Kostýmy: Annelies Vanlaere
  • Světla: Mark Van Denesse
  • Hudba: Karol Nepelski

Premiéra 20. června 2021, psáno z uvedení dne 18. září 2021 v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

FOTO: archiv Mezinárodního festivalu Divadlo