Zpět na výpis článků

Když JAMU přiveze ukázat svoje divadlo…

 

… přijdou diváci plní nejrůznějších očekávání. Bude to dobré? Bude to sranda? Bude to srdcervoucí, nervy drásající studie či intelektuální hlubokomyslná sonda? Když se řekne monodrama a prostor příznakuje intimní komorní kus, leknete se a máte chuť utéct nebo se s chutí ponoříte do nitra ukrajinské dívky?

Inscenace Na Ukrajině, matko, právě sněží si pohrává s autobiografickými
rysy výpovědí dívky Nataši, která emigrovala do Ameriky, aby začala nový život. Na první dobrou se divák snadno zorientuje. Dívka Nataša vypráví svůj příběh zády k divákům, sedíc na stoličce, skrývající tak temnou minulost. Hlavní a jediná aktérka Natalie Golovchenko se s hereckým sebevyjádřením nepáře. Můžeme tak posuzovat herectví začínající herečky podle dosaženého ročníku studia, nebo podle míry, jíž čelila složitým překážkám, které skýtá nelehká forma monodramatu. Z jejího expresivního herectví cítíme silné osobní zaujetí. Sama z rodné země emigrovala a také nějakou dobu pobývala v Americe.

Světelnými střihy se proměňují vypovídající postavy a pomáhají tak herečce v jednotlivých transformacích. Matka své dceři, lámanou ‚českou ruštinou‘ nedovoluje svými dopisy posunout se v životě dál a zeskutečnit tak cíle svého úprku z domoviny. V diskuzi s inscenátory se následně řešila ona problematika jazykové věrohodnosti. Pokud pedagog JAMU řekne: ‚ruštině nebude rozumět, upravte to a zpřístupněte, neboť ruštinou nepolíbená dnešní generace nebude rozumět?‘, nedá se svítit. A rázem tu máme dva odlišné názory. Tak mě napadá, je vůbec důležité rozumět matčiným dopisům? Párkrát jsem měla to štěstí a inscenátoři spolu s uměním herce pracovali tak umně, že navzdory jazykové bariéře, byli mimojazykové prostředky natolik výmluvné, že více ani nebylo zapotřebí.

Bezesporu jde o řadu silných témat, která jsou postupně rozkrývána. Často
však velmi zkratkovitě, a podle diskuze diváků s tvůrci, i někdy příliš klišovitým způsobem dle zaběhnutých konvencí. Jak se tak říká, někdy je na škodu nejít do hloubky, protože toho mám ještě hodně na srdci. Ústřední jednotné téma bych charakterizovala pravděpodobně skrze scénografii, kde tabulky skla s různým vzorováním poskytují rozdílné pohledy na věc, odlišnou optikou. A zároveň si postava s sebou nadměrným konzumováním cibule a sádla nese své ukrajinské kořeny.

Otázkou zůstává, zda zvolené téma bylo řádně prozkoumáno. Byla to emigrace? Mateřství? Zbytečné ‚nezbytné‘ lékařské zákroky? Genderová předpojatost? Interkulturní střety? Neschopnost se oprostit od svých kořenů? Neschopnost být plnohodnotný člen společnosti? Není pochyb, že ambice inscenačního týmu jsou obdivuhodné a zvolenou problematikou je stále třeba se zabývat. Přesto bych uvítala pečlivější dramaturgické uchopení.


JAMU: Alexandra Bolfová – Na Ukrajině, matko, právě sněží. Režie: Alexandra Bolfová. Scéna: Kateřina Doleželová. Light design: Dalibor Chvátal. Produkce: David Šamánek. Hraje: Natalie Golovchenko.

Foto: Tereza Dvořáková