Východočeské divadlo Pardubice se již podruhé v letošním roce vydalo cestou zařazení adaptace detektivního románu do svého repertoáru. Jméno růže v režii Petra Kracika zde mělo premiéru 7. a 8. prosince 2013 v Městském divadle. V hlavních rolích se představili Jiří Kalužný jako Vilém z Baskervillu a jeho žák Adson z Melku v podání Petra Borovce.
Dramaturg Zdeněk Janál pro inscenaci zvolil textovou úpravu německého režiséra Clause J. Frankla. Ten ji koncipoval speciálně pro exteriérové ztvárnění. Tato zvláštnost však nebyla jediným problémem, se kterým se divadlo muselo potýkat. Příběh středověkého kláštera se vzácnou knihovnou a postupně vražděnými mnichy zahalený pod roušku tajemství získal svému tvůrci Umbertu Ecovi miliony nadšených čtenářů, kteří v roli diváků nejsou ochotní přijímat krácení textu a další změny, které si divadlo žádá. Vydání bestselleru Jméno růže provázel neočekávaný úspěch a po několika letech se dostavilo i filmového zpracování režiséra Jean-Jacquese Annauda. Obě díla se řadí ke špičce ve svém oboru a málokdo by je neznal. A proto je pro diváka těžké s nimi divadelní představení nesrovnávat a hodnotit je nezávisle na nich.
Modravý opar tajemství všude kolem nás
Inscenace Východočeského divadla zaujme především svou atmosférou. Scénografie, světlo a dobře zvolení hudba v divácích budí téměř mystické pocity, které silně působí už v úvodní scéně. Mniši z benediktýnského kláštera se modlí za zemřelého bratra. Na jevišti je temno a modravý opar, stojí zde snad desítky mužů v tmavých rouchách, kteří se za zvuku sakrální hudby křižují a pak vznešeně odchází. V kontrastu k jejich ušlechtilosti se za nimi belhá a šklebí znetvořený blázen bratr Salvátor.
Scénografie bezesporu patří k nejzdařilejším složkám inscenace. Efektně působí zejména rychlá změna prostředí z interiéru kláštera do jeho venkovních prostor. Vysoké zdi kláštera budí dojem majestátnosti a pouhým spuštěním třetí stěny v pozadí se zcela promění divákovo vnímání prostoru. Dojem hloubky navozuje často vypouštěná mlha v zadní části jeviště v níž se odehrávají scény, které by reálně měly být daleko, nebo na úplně jiném místě. Divadelní kouř pomáhá také při scénách s ohněm, kdy je upalována Adsonova milá a také když hoří knihovna. Plameny představuje počítačová vizualizace. Této techniky si v knihovně můžeme všimnout častěji, zobrazuje i otočné regály s knihami a nejvíc z nich vyniká velkolepá učedníkova dračí halucinace.
Červená a modrá pro blázna je dobrá?
Další prvek umocňující tajemnou atmosféru je osvětlení. Hlavně v první části představení, která má rychlejší tempo a jedná zde méně postav, je využíváno bílých bodových světel na Viléma, Adsona i ostatní hovořící. Modré světlo působí mysticky a je téměř všudy přítomné. Jeho využití se však ukáže nepatřičným v závěrečné scéně. Knihovna se ocitá v plamenech, jež bohužel umělá záře přetlouká a požár už nezachrání ani popel z knih, který se snáší na hlavy františkánů. Další barvou je žlutá vycházející z podzemních žalářů, prosvítající skrz mříže a zdola osvětlující mnichy. V pozměněné formě plní funkci původní bílé, která však tentokrát vychází ze strany pekla od hříšníků, tudíž je zkažená. Poslední je temně rudá, která symbolicky na konci při soudu, mučení a popravách třísní čelo kláštera barvou krve.
Neopomenutelná je v inscenaci Jméno růže samozřejmě i hudba. Náboženské skladby ke klášterům patří stejně jako sám opat i řádoví bratři. Hudební skladatel Dalibor Štrunc skladby nastavil tak, že ve vypjatých situacích diváka strhnou a navíc působí autenticky. Jeho spolupráce s režisérem Petrem Kracikem se v Pardubicích osvědčila již při tvorbě Jitřní paní a tentokrát ji zopakovali. Kracik ve Východočeském divadle už téměř zdomácněl. Zná zdejší herce a s jejich výhradně maskulinní polovinou si práci vyzkoušel při tvorbě úspěšné inscenace Dvanáct rozhněvaných mužů. Novinkou pro něj nebyl ani text Umberta Eca, který před třemi lety nastudoval v Městském divadle Brno.
Pojď ke mně ty malá děvko, dám ti kousnout svého žvance
Inscenace Jméno růže však není čistě mužskou záležitostí, ač se odehrává ve zdech kláštera plného mnichů. Jedinou ženskou postavou je chudá dívka nedobrovolně plnící funkci konkubíny zdejších zvrhlých mnichů. Jedním z nich je Salvator, nechutný blázen a bývalý kacíř v podání Ladislava Špinera, který požírá krysy zaživa a vyvolává satanáše. Jeho protagonistu na zdejším jevišti vídáme spíše v rolích krasavců a milovníků, jako zvrhlá zrůda je proto téměř k nepoznání. Dokáže zde však vkusně uplatnit i svůj komický talent, čímž jeho postava vyčnívá. Další výrazný výkon předvádí například Martin Mejzlík, když mladého novice varuje před nebezpečností žen. Jeho řeč je natolik působivá, že při ní leckoho zamrazí.
Pokud hledáte strhující, temnou a atmosférickou podívanou, budete spokojeni. Milovníci záhad a napětí si na své musí počkat až do druhé poloviny představení, ale jejich chvíle přijde. Spokojeni snad budou i zarytí fanoušci románové předlohy či filmové adaptace, zejména pokud se jim podaří odpoutat se od srovnávání nesrovnatelného.
Východočeské divadlo Pardubice – Umberto Eco: Jméno růže. Režie: Petr Kracik, Dramaturgie: Zdeněk Janál, Scéna: Jaroslav Milfajt, Kostýmy: Andrea Kučerová, Hudba: Dalibor Štrunc.
Premiéry 7. a 8. prosince 2013 ve Východočeském divadle Pardubice, psáno z reprízy 20. prosince 2013
Použité foto: Jan Faukner
