„Jednoho dne si zašel Tracy do Zoo sám. Bylo mu tehdy asi patnáct, pokuřoval cigaretu a koukal po holkách, když tu najednou stanul před svým tygrem. Byl to rozespalý černý panter, který se právě probudil, zvedl hlavu, zpříma se na Tracyho zadíval, stoupl si na všechny čtyři a řečí černých panterů pozdravil. ‚Tohle je můj tygr,‘ řekl si Tracy.“ To je úryvek novely Tracyho Tygr Williama Saroyana, autora řady povídek, románů i divadelních her, jehož premiéru uvedlo Městské divadlo ve Zlíně dne 9. listopadu 2013. Tracyho tygr byl u nás několikrát divadelně zpracován, například v Divadle Na blízko, či v nedávné době v olomouckém Divadle Tramtarie. Na zlínské scéně se režie Tracyho tygra zhostil slovenský režisér Jozef Krasula, který s Městským divadlem Zlín v poslední době spolupracoval na sérii inscenovaných čteních slovenských autorů, přeložených do češtiny. Podílel se také na jeho dramatizaci spolu s Vladimírem Fekarem, který se mimo dramaturgické práce věnuje i básnictví. V září uvedlo Městské divadlo ve Zlíně první večerní premiéru právě se rozbíhající divadelní sezóny muzikál Divotvorný hrnec v režii umělecké šéfky zlínského divadla Hany Mikoláškové. Tímto naznačili, že se bude jednat o sezónu hudebně barvitou. Inscenace není výjimkou, neboť i v ní se objevují hudební výstupy.
Dějová linka není příliš komplikovaná, ovšem pro divadelní ztvárnění je to určitě výzva. Hlavně díky mnohosti metafor, které v sobě toto pozoruhodné dílo ukrývá. Novela je lyrickou moderní pohádkou o mladíkovi, který chová černého pantera v domnění, že pečuje o vzácného tygra. Thomas Tracy začne pracovat jako nosič pytlů v továrně na kávu. Zde se potká s Laurou a její tygřicí. Zamiluje se do ní. Laura ho vezme domů, kde ji ale Tracy podvede s její matkou. Laura jej proto opustí. Thomas jde dál, odchází pryč. Nakonec se vrací zpět a hledá Lauru. Nachází však jen tygra, díky němuž si o něm lidé myslí, že je blázen a tak se dostane se do blázince. Vladimír Fekar spolu s Jozef Krasulou se díla chopili retrospektivně, neboť právě pohledem do psychiatrické léčebny inscenace zlínského Tracyho tygra začíná.
Při vstupu do Studia Z divák spatří odkrytou scénu, která přináší pohled do nemocničního prostředí. Zhruba deset minut před začátkem představení se na scéně objevila první herecká postava. Usedla na židli a svým chováním blázna v divákovi umocňovala reálný pocit, že se opravdu v sanatoriu nachází. Postupně k ní přicházeli další herci, v rolích psychicky narušených jedinců a začali na jevišti dělat všechny ty podivnosti, které bláznům náleží. Jelikož se vše dělo ještě před začátkem představení, působilo to zdlouhavě. Daleko efektivněji by působil kratší, dvouminutový výstup před začátkem představení. Divákům, kteří přicházeli později, to mohlo neúmyslně navozovat pocit, že jdou pozdě a ruší průběh představení. Bílá barva vládne po celém jevišti. Po scéně je rozmístěno zhruba pět židlí, mezi nimiž se tyčí lampové hodiny se směrovací cedulí, která je umístěná na boku. Díky příběhové retrospektivě děj inscenace přebíhá z jednoho místa na druhé. Za pomoci cedule a její oboustrannosti se tak divák může lépe orientovat. Stačí jedno otočení a přímo ví, na jakém místě se nachází. A to buď na Fifth Ave, v sanatoriu, či v dějišti podniku Otta Seyfanga. V zadní části scénického prostoru jsou velké skříně, po bocích pak postel a stůl. Divadelní zákulisí, z něhož vychází herci na jeviště je silně osvětleno a vyplněno bílými kachličkami. Většinou je však tento prostor oddělen bílou průhlednější látkou.
Jako velmi povedenou shledávám funkčnost scény, která je po celou dobu představení neměnná. S tou si vyhrál scénograf inscenace František Lipták, který však působí převážně jako filmový architekt. Jediné, co se mění je využití rekvizit. Postel slouží například jako vůz s pytli na kávu, jindy zase jako klec. Se scénou korespondují i kostýmy, za nimiž stojí Ján Kocman. Herci jsou oděni do nemocničního oblečení, skládajícího se z pyžama a světle modrých županů. Takto oblečeni jsou všichni, neměnně až do konce představení. Spojení kostýmů s celou scénografií působí místy chaoticky. Divákovi může chvíli trvat, než se zorientuje. Toto způsobuje četnost dějových linií, která je spolu se stejnými kostýmy, lehce matoucí. Výjimkou a oživením jinak monotónního vzezření herců jsou žlutobílé květinové šaty Laury Luthyové. Jen škoda, že jí na hlavě spolu s bílou čelenkou dělal “ozdobu“ hrnek, z kterého se kouřilo. Tvůrci se tímto nejspíše snažili posílit atmosféru místa dějiště, neboť v době, kdy Tracy potkal Lauru, pracoval v továrně na kávu u Otty Sayfanga. Publikum by si však samo mohlo kávu představit, nemusí ji ještě vidět na hlavě hrdinky. Podobné zbytečné poukazování na něco, co je jasné a vyplývá z průběhu představení, se bohužel objevuje častěji. Spadá sem také například hraní si s prsty doktora Scattera (Gustava Řezníčka) v gumových rukavicích, které vydávaly nepříjemný, praskající zvuk. Tímto poukazoval na to, že to je on, kdo je ten špatný a vypočítavý. Myslím, že to divák pochopil a obešel by se bez těchto prvoplánových detailů. Detailů, které nebyly důležité, ale atmosféře kousek po kousku ubíraly.
V úvodu představení může divák spatřit povedený moment, reflektující práci se světly, a to když se na jevišti setmí. Herci se postaví na židle, začnou spolu s hudebním doprovodem zpívat a zespodu jim svítí do obličeje pouze baterka. Podobná, či jinak zajímavá práce se světly se po zbytek představení už nekonala. Za zmínku stojí určitě i hudba Tomáše Davida, kterou složil přímo pro inscenaci. Vhodně napsaný hudební motiv vystihoval nespoutanou a oduševnělou povahu hlavního hrdiny Thomase Tracyho. Škoda jen, že jí nebylo užito v inscenaci více.
Na jevišti se objevilo celkem deset herců. Za zmínku stojí určitě Markéta Kalužíková, která se zhostila role Laury Luthyové. Intonace jejího hlasu naprosto koresponduje s dětinskou ženskostí, jež v sobě Laura a její tygřice nesou. Hlavního hrdinu Thomase Tracyho ztvárnil Marek Příkazký, který své roli udává charakter díky práci s gesty a pohybem po jevišti. Tracy je v jeho podání dynamický, výřečný, ale chybí mi u něj některé povahové rysy, které mu vtiskl ve svém díle Saroyan, a jsou dle mého velmi důležité. Je to převážně, již jednou zmíněná, dětinskost, kterou vidíme spíše u Laury. Nelehkou úlohu měl Radoslav Šopík v roli Doktora Pingitzera, hlavně kvůli německému akcentu. Statečně jej však udržel od začátku do konce. Zajímavé pro mě bylo vidět Tomáše Davida v roli Earla Huzinga, protože právě jeho mám ukotveného v mysli jako Thomase Tracyho. Hraje ho v olomouckém divadle Tramtarie, v inscenaci Vladislava Kracíka …a za Tracym je tygr. Hlavní hrdina je v podání Tomáše Davida daleko více podobný Tracymu z původní literární předlohy Williama Saroyana. Je dětinsky naivní, ale přesto prozíravý, dává daleko více najevo přátelství svému černému panterovi. Hlavně za pomoci výrazu a mimiky, například při pocitu zoufalství, když ho hledá a nemůže najít. Marek Příkazký je jako Thomas Tracy více dospělý s daleko menší dávkou naivity a bohužel i bez větších náznaků přátelství a spojení, které má se svým tygrem. Vůbec celé dramaturgicko-režijní pojetí olomouckého Tracyho se naprosto odlišuje od toho zlínského, v režii Jozefa Krasuly.
Usedla jsem do menšího, domáčtějšího prostředí hlediště Studia Z s nedočkavostí, jež přináší premiéra. V Saryonově novele je Tracyho tygr všechno, co naplňuje život mladého člověka a zároveň je i poněkud sarkastickým výsměchem americkému bulvárnímu tisku, reklamě, dravému byznysu a senzacechtivosti. Inscenace se o prožitek snaží pouze za pomoci slov, ovšem to nestačí. To opravdové, co má v divákovi vyvolat je potlačeno. K tomu dle mého dopomohlo i to, že v inscenaci je opomíjen vůbec celý přátelský a blízký vztah, který spolu Thomas Tracy a jeho černý panter mají. Tygr v inscenaci není fyzicky přítomný, objevuje se pouze za pomoci hlasového projevu Tracyho (Marka Příkazného). Vždy, když v sobě svého pantera nachází, udělá “typický“ tygří zvuk. Možná by bylo lepší znázornění tygra přenechat zvukovému záznamu, či nějakým jiným způsobem jej zapojit do hudebního podkresu. Při závěrečných minutách jsem paradoxně nechtěla, aby představení skončilo, neboť jsem stále nenacházela to, co v nás mělo vyvolat. To, o čem tak nadšeně mluvila umělecká šéfka divadla Hana Mikolášková na konci představení, po závěrečném aplausu. Hlavou mi probíhalo nespočet myšlenek a otázek. A ptám se stále…. Kde je síla, touha, odvaha? Kde je emoce? Kde je tygr, jenž má být láska?!
Režie: Jozef Krasula, dramaturgie: Vladimír Fekar, scéna: František Lipták, kostýmy: Ján Kocman, hudba: Tomáš David.
Premiéra dne 9. listopadu 2013 v 19 hod ve Studiu Z Městského divadla Zlín. Psáno z premiéry.
Foto: Jan Karásek
