Píše se 3. května 2024 a do rodné Olomouce se po více než sto dvaceti letech navrací jedna z nejvýznamnějších ženských postav české historie, Alžběta Pospíšilová. Výrazná postava moderních dějin, která se stala ikonou a vzorem mnoha žen nejen první poloviny 20. století, se však proslavila pod jiným jménem. Rodnou Alžbětu, jejíž analogií je v cizích jazycích jméno Elisabeth, se rozhodla při sňatku s bankéřem a automobilovým závodníkem Čeňkem Junkem změnit na jinou českou variantu tohoto křestního jména, více připomínající jeho cizojazyčnou analogii. Do podvědomí celého světa se tak zapsala jako Eliška Junková, do jejíhož života v muzikálovém zpracování mají nyní možnost nahlédnout diváci v Moravském divadle Olomouc.
Činoherní soubor Moravského divadla Olomouc pojal svou poslední inscenaci v sezóně 2023/24 ve velkém a oslavném stylu. Autorské libreto Tomáše Syrovátky a chytlavou hudbu Filipa Tailora převedl do inscenační podoby umělecký šéf souboru Roman Vencl, pro kterého byla ELA! první zkušeností s muzikálovou režií. Pro náročnějšího diváka se může Venclův režijní koncept, vycházející z důležitých milníků života československé závodnice, jevit především jako další komerční tah divadla, pro diváka méně náročného to je naopak inscenace, která je příhodnou náhradou za činoherní jevištní dílo s písněmi Jarka Nohavici Boží mlýny, jež bylo staženo z repertoáru letos v únoru.
Na inscenaci je patrné, že divadelní text, který je jejím podkladem, má spíše parametry filmového scénáře
než dramatické hry, což dokládají neustálé, chvílemi poněkud zmatečné změny časoprostoru. V něm figurují dvě verze Elišky Junkové, jedna starší (Mrs. Junek v podání Vlasty Hartlové) vzpomínající na své úspěšné mládí, a jedna mladší (Natálie Tichánková), která své úspěchy a pády teprve prožívá. Jejich časoprostory se postupně v inscenaci stále více prolínají, až se na závěr spojí do jakéhosi neutrálního bezčasí, ve kterém obě Elišky vedou mezi s sebou dialog. Tento mechanismus je zdůrazněn v okamžiku zbourání bariér mezi oběma světy, kdy poprvé dojde k fyzickému kontaktu představitelek hlavní role, k jejich vzájemnému objetí. Tento akt vyvolává především pocit smíření a vyrovnání se se svým osudem. Starší Ela tímto gestem symbolizuje vyrovnanost se svou minulostí, kdežto mladší Ela se naopak teprve připravuje na to, co ji čeká.
Především starší Ela představuje mimo hlavní postavy ve fikčním příběhu hry i roli primárního vypravěče, jenž svůj život divákům předkládá v podobě svých vzpomínek. Přehlednost příběhu však komplikují sekundární vypravěči, postavy Intelektuálky (Ivana Plíhalová) a Reportéra (Jaroslav Krejčí), kteří se v jeho časoprostoru pohybují dosti nelogicky, neboť chvílemi interagují s postavou starší Ely v období mezi 50. a 60. lety a chvílemi se v totožných rolích vyskytují coby postavy vedoucí konverzaci s mladší verzí hlavní hrdinky. V jejím světě navíc zpočátku udávají rok a místo dané situace, fungují tedy jako vyloženě funkční postavy, ale časem s postavou mladé Ely vedou i dialogy a více se tak přibližují plnokrevným dramatickým figurám. Logika tohoto nakládání s oběma postavami je spíše nejasná – i kdybychom připustili, že schopnost prostupovat časoprostorem dle potřeby a libosti jim umožňuje právě jejich funkce coby časově neukotvených hlasatelů historiografických informací, jejich osobní angažovanost v obou světech tuto tezi popírá a výsledný dojem z obou postav je tak přinejmenším rozpačitý.
Vrátíme-li se ještě k zmíněným zmatečným změnám časoprostoru, ty se projevují i v tak materiální rovině inscenace, jakou je její temporytmus. I přes takticky minimalistickou scénografii Miroslava Krále, složenou jen z několika desek z jedné strany skládajících známou fotografii Elišky Junkové ve svém voze značky Bugatti a z druhé strany čistě bílých, je na členech techniky, ale také na hercích, patrný časový tlak, jenž na ně rychlé změny prostředí kladou. Mimo jednoduchou, avšak multifunkční scénu, doprovází celý příběh kopie historické závodní Bugatti T35, kterou má divadlo zapůjčenou od jednoho moravského autoservisu a využívá ji při náznakových scénách samotných závodů nejen Elišky Junkové, nýbrž i jejího manžela (Jan Ťoupalík).
Oprostit se od soucitu s herci a technickým personálem pro technické nároky, které na ně inscenace klade, pomáhá výrazná hudební složka, kterou vytvořil nadaný hudebník a jazzman Filip Tailor. Po zaposlouchání se do rytmických melodii jednotlivých čísel jako by divák uslyšel Jaroslava Ježka a v jistých chvílích i Jiřího Šlitra, kteří se zajisté stali Tailorovi při komponování hudby inspirací. Ještě aby ne, když autorem slavné skladby Bugatti Step, inspirované první dámou českého automobilismu Eliškou Junkovou, je právě Jaroslav Ježek. Prvky swingu a jazzu, obohacené místy mimo jiné i o elektrickou kytaru, staví hudební složku inscenace na jednu z předních příček celého kusu, a to nejen kvůli inspiraci dobovou nonartificiální hudbou, ale především proto, že výrazně přispívá ke kvalitě diváckého prožitku (mnohdy dokonce poněkud zastiňuje texty písní, které napsal Tomáš Syrovátka).
Samotný děj inscenace není pojat chronologicky, ale základ tvoří dvě dějové linky, z nichž první vyobrazuje Mrs. Junkovou v podání Vlasty Hartlové coby zkušenou noblesní pamětnici, se kterou se snaží vést rozhovor pro připravovanou biografii vlezlý Redaktor (Jaroslav Krejčí) a již zmiňovaná, feministicky založená Intelektuálka v podání Ivany Plíhalové. Druhá linka, vzpomínky samotné Ely, představuje retrospektivní návrat do mládí hlavní hrdinky, jenž vyobrazuje důležité milníky života závodnice, jakými jsou svatba s Čeňkem Junkem, počátky její záliby v automobilismu, ale také důvody ukončení její úspěšné závodní kariéry. Obě roviny příběhu se vzájemně prolínají, a i přes to, že si může divák občas, zejména kvůli výše zmíněným scénáristickým eskapádám s postavami vypravěčů, připadat zmateně, tvoří nakonec linky poměrně logicky uchopitelný a strukturovaný celek.
Hlavní představitelky Ely spoluvytváří dokonalou symbiózu dvou rozdílných povah, které jsou důkazem toho, jak se lidský charakter může během života proměnit. Zatímco graciézní Vlasta Hartlová dodává postavě nadhled, klid, rozvahu, nabyté zkušenosti a působí jako průvodce dějem, energická a cílevědomá Eliška Natálie Tichánkové má svou hlavu a jde do všech výzev naplno a bez hlubší rozvahy. Divákovi se tak naskytne příležitost pohlédnout do dvou tváří jedné postavy, které od sebe dělí téměř čtvrt století. Jan Ťoupalík své roli Čeňka Junka vtiskl vrozený šarm a noblesu, díky čemuž dokázal vytvořit postavu na svou dobu progresivního manžela, který se oproti ostatním liší tím, že podporuje svou ženu v její neobvyklé zálibě i přes veškeré nástrahy, které jim jejich podobně nespoutaný temperament klade do společné cesty. Obdivuhodný výkon předvádí i ostatní herci (Kristína Herz, Naděžda Chroboková-Tomicová, Zdeněk Julina, Lenka Kočišová, Tomáš Krejčí, Vendula Nováková, Marek Pešl, Adam Sychrow a Petr Vaněk), kteří se v inscenaci prosadí zejména po pohybové stránce jako doprovodný taneční sbor s případnými epizodními rolemi, a Václav Bahník v roli Otce. I přes veškeré úsilí bylo však na repríze patrné, že si herci potřebují náročné choreografické kroky Petry Parvoničové ještě zafixovat a sehrát, což je však důkazem především ne příliš častého reprízování inscenace, jež je obecně bolestí třísouborového divadla s jediným velkým sálem.
I přes patrné nedostatky, spočívající především v režijně-dramaturgické koncepci při práci s časoprostorem a spíše filmově koncipovaným scénářem a nesehrané choreografii, je Venclova inscenace pozoruhodná, neboť přináší přitažlivý obraz společnosti první poloviny 20. století i její přístup k tak důležitému tématu, jakým je feminismus a postavení ženy ve společenosti. Inscenace dokáže oslovit, pobavit, ale také zasáhnout svým emočním nábojem, jenž se naplno projeví zejména v závěrečných replikách hlavních představitelek, kdy se svět obou postav protne a umožní tak herečkám vést vzájemný dialog, jakýsi symbolický pohled do jejich vlastní minulosti, respektive budoucnosti. Divák z divadla odchází s pocitem, že se ocitl v některém z noblesních hudebních podniků první republiky, ale zároveň s rozšířeným rozhledem o životních milnících významné olomoucké rodačky. I kdyby snad inscenace jako celek nenadchla, herecké výkony, rytmické melodie či chytlavé písňové texty se do podvědomí jistojistě vryjí a jen tak z něj nevymizí.
Autor je absolventem bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC (ČINOHRA) – ELA!
- Autor: Tomáš Syrovátka
- Režie: Roman Vencl
- Damaturgie: Tomáš Syrovátka
- Výprava: Miroslav Král
- Hudba: Filip Tailor
- Choreografie: Petra Parvoničová
- Asistentka choreografie: Barbora Lahučká
- Hrají: Natálie Tichánková, Vlasta Hartlová, Jan Ťoupalík, Jaroslav Krejčí, Ivana Plíhalová, Václav Bahník, Vendula Nováková, Petr Vaněk, Marek Pešl, Adam Sychrow, Tomáš Krejčí, Zdeněk Julina, Kristína Herz, Lenka Kočišová, Naděžda Chroboková-Tomicová
Premiéra 3. května 2024 v Moravském divadle Olomouc, psáno z reprízy 4. května 2024.
Fotografie: Moravské divadlo Olomouc
