Po kontroverzní Arabské noci, která pobouřila většinu olomouckého publika, průměrné Černé komedii, která naopak konzervativní publikum uklidnila a po povedené tragikomedii Don Juan se vrací z války, přišel dramaturg divadla Milan Šotek s další činoherní premiérou letošní sezóny. Byla jí Žaloba proti neznámému francouzského dramatika Georgese Neveuxe, která měla svou českou premiéru v Moravském divadle na konci února letošního roku. Režie se ujal hostující slovenský režisér Ján Sládeček, který již dříve ve zdejším divadle inscenoval hru Hostinec U Zeleného stromu.
Děj hry zasadil francouzský dramatik do ruské gubernie na počátek 20. století. Čtveřice lidí se rozhodla podat samolibému prokurátorovi žalobu na samotného Boha, protože zjistili, že nejsou ve svém životě šťastni. Na protest chtějí spáchat hromadnou sebevraždu, aby se mohli dostat před Boha a jemu samotnému si naříkat na svůj nešťastný osud. K základní čtveřici se později přidávají ještě další dva „nešťastlivci“, a tak se v ději postupně kromě manželského páru, milionáře a majitele pojišťovny objevuje ještě záhadná prostitutka a babička, které se nedávno utopil vnuk.
Do hlavní role prokurátora byl obsazen Josef Bartoň. S lehkostí dokázal svým hereckým projevem vykreslit postavu bohatého, na první pohled spokojeného, ale v podstatě osamělého prokurátora. Noblesa a určitá ironičnost jsou společnými prvky většiny postav, do kterých je Bartoň obsazován (sir Osgood Fielding v inscenaci Sugar nebo dirigent Furtwängler v inscenaci Na miskách vah) a nechyběly ani zde. Realistická forma herectví, kterou zvolil Sládeček, naopak nesedla Jaroslavu Krejčímu v roli majitele pojišťovny. Krejčího výkon byl příliš patetický – přehnaná gesta, zvýšený hlas ve skoro každé replice. A tak místo toho, aby jeho „srdcervoucí“ dialogy vyznívaly opravdu srdcervoucně, karikoval nechtěně svoji postavu.
Režisér se rozhodl pojmout velmi realisticky celou svou inscenaci, což se však ukázalo jako nedobrý nápad. Z předlohy, která v sobě skrývala velké množství zajímavých otázek a podnětů, udělal v podstatě popisný příběh několika nešťastných lidí. Jak scéna, tak kostýmy neodkazovaly k žádným přesahům. Sedláček taktéž nepracoval účelně s prostorem, ve kterém se herci pohybovali. Veskrze veškerá akce se rozehrávala na pár metrech čtverečních, přestože scéna zabírala téměř celé jeviště. Ten herec, který mluvil, se většinou zvedl ze židle, na které seděl, a šel svou repliku přednést doprostřed jeviště, kde stála židle. Pak se opět vrátil na své místo. Ze začátku hry, kdy jednotlivé postavy přednášejí své stížnosti, bychom mohli uvažovat o modelu soudní síně. V druhé polovině inscenace však tento model postrádá smysl.
Celý děj se odehrává v kanceláři prokurátora gubernie. Stůl, křeslo, velké pojízdné zrcadlo na konci dlouhého červeného mola, sedm židlí u stěny, křišťálový lustr a konečně velká replika mozaiky zobrazující poslední večeři Páně přes jednu celou boční stěnu. Rekvizity na scéně od Jaroslava Valka měly pouze jednorázové využití, scénograf nepracuje s dalšími možnými významy scény. Například červené molo zůstávalo téměř po celou dobu představení nevyužito a jeho jedinou funkcí bylo lemovat ze dvou stran prostor, ve kterém se herci pohybovali. Nástěnný obraz poslední večeře v sobě sice ukrývá skříň s léky, čímž bychom mohli odůvodnit jeho přítomnost na scéně, ale souvislost mezi obsahem hry a obrazem se jen těžko hledá. Přesto by se dalo poukázat na souvislost mezi Kristem, který se obětoval za lidské hříchy, a skupinou lidí, kteří se chtějí „obětovat“ za společnost, aby i ostatní lidé mohli být jednou šťastní. Jedinými předměty odkazujícími k jistému přesahu hry mohly být váhy na stole a zrcadlo, ale jediná jejich funkce byla vyplnění prostoru, protože metaforicky není inscenace vystavěná.
Kostýmy Evy Kleinové korespondovaly u některých postav s jejich charakterovými rysy: prostitutka Paša oblečená do křiklavě červených šatů, bohatý prokurátor ve fraku, milionář Kopak ve zlatém saku. Ovšem ne u všech postav tento charakterový rys můžeme najít, čímž se kostýmní zpracování stává nejednotným.
Ve dvou recenzích na poslední inscenace MDO Don Juan se vrací z války a Žaloba proti neznámému (dostupné na stránkách MDO) J. P. Kříž vytýká studentům olomoucké divadelní vědy, že málo navštěvují Moravské divadlo. Nevím, kde k tomuto poznatku došel. Divadlo navštěvuji pravidelně a pokaždé tam potkám několik spolužáků. Při počtu titulů a jejich opakování se na repertoáru je logické, že se počet studentů rozvrství do jednotlivých představení a tudíž počet mladých návštěvníků není tak koncentrovaný. Je ovšem pravdou, že pokud budou studentům divadla (a nejen jim) předkládány takto inscenované tituly, jen těžko někdo donutí k návštěvě divadla jakéhokoliv olomouckého studenta.
Premiéra 24. února 2012 v Moravském divadle, psáno z reprízy 27. února 2012.
Režie: Ján Sládeček j.h., dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Jaroslav Valek j.h., kostýmy: Eva Kleinová j.h.
Foto: archiv Moravského divadla Olomouc
