Zahradní slavnost měla českou premiéru takřka před půl stoletím v Divadle Na Zábradlí. V Národním divadle byla uvedena na repertoáru až v roce 1990. Pro nejnovější nastudování jedné z nejznámějších Havlových her si Národní divadlo vybralo Dušana Pařízka, přičemž se jednalo o jeho první režii poté, co rozpustil svůj soubor Divadla Komedie. A tak v neděli, 18. května, mohli diváci 18. ročníku olomouckého festivalu Divadelní Flora zhlédnout tuto inscenaci, která zapadá do jedné z dramaturgických koncepcí (Jak je důležité míti Havla) festivalu.
Režisér spolu s dramaturgyní Dariou Ullrichovou hru zkrátili do devadesátiminutového představení bez přestávky. Rozhodli se pro radikální řez, jednak vyškrtnutím postavy ředitele Zahajovačské služby, jehož několik replik převzal zahajovač Ferda Plzák. Úpravou textu si Pařízek práci ztížil, neb ředitelovy repliky jsou ve hře zásadní. Na začátku inscenace vše působí nuceně až nudně. V prvním dějství Pludkova rodina přemlouvá svého syna Huga (Martin Pechlát) k tomu, aby si našel práci, protože ve stávajícím totalitním režimu musí zajistit svou rodinu. Jeho rodiče v podání Evy Salzmannové a Jiřího Štrébla působí velmi strojeně, a není pro ně místo k většímu rozehrání. Matka se pokouší o zpěv, otec o tanec. Jako by jim to spolu vůbec neladilo a nebyli naladěni na stejné groteskně absurdní vlně. „Nejmenší“ roli Petra, který je jakousi „černou ovcí“ rodiny dostal Roman Zach. Celou dobu sedí mimo hlavní scénu (bílá krychlová konstrukce stojící na hraně jeviště), nic neříká a příležitostně zahraje na kytaru či na bicí. Když zrovna nehraje, stává se divákem ostatního dění.
Zlom, a nejvíce zábavná část inscenace, nastává při příchodu dvojice likvidačních tajemníků – Jaromíry Mílové a Jana Bidlase. Spolu s nimi z řad diváků vstává zahajovač Ferda Plzák v podání Vladimíra Javorského. Jeho výkon je suverénní a naprosto na místě. Javorský, ač vlastně ztvárňuje v mnoha činech karikaturu „absurdní“ doby minulého století, z ní dokázal vytvořit současného baviče, který zvládá diváka strhnout smíchy. Sám divák přesto neví, čemu se směje. I známé, pro Havla klasické absurdní citáty, například „Život je boj a ty jsi pes“ či „Chyť zajíce, ať ho máš“, dnešního diváka rozesmějí, ale víme, čemu se vlastně smějeme? V šedesátých letech tyto citáty dávaly jistě více podtextů než nám, zejména mladším divákům. Po Javorského entreé, kdy diváky baví svým nasazením, zpíváním či házením něčeho podobného toaletnímu papíru do diváků, nastává dalším zlom. Nastává asi hodina nudy, kterou sem tam zachrání nějaký vtípek. Celou inscenaci ke konci zachraňuje Pludková v podání Evy Salzamannové, jež jako operní diva pěje o tom, že český národ se nikdy nevzdá a neskoná.
Pařízkova inscenace obsahuje také mnoho symbolů, ať už je to samotná krychlová konstrukce, pod kterou si divák může vybavit cokoli, od uzavřenosti státu v totalitním systému po jeho ostré nebezpečné hrany, přes které je doporučeno nepřekračovat. Co teprve – jak rychle se dostanete k funkci, tak stejně rychle o ni můžete přijít. Důmyslné je Pařízkovo zakomponování symbolu sametové revoluce při citátu „Chyť zajíce, ať ho máš“. Pechlát i Javorský používají k předvedení zajíce typické Havlovo gesto – V. I přes nudnější druhou půlku hry se dá inscenace považovat za zdařilou, v čele s výkony Martina Pechláta a Vladimíra Javorského.
Národní divadlo Praha – Václav Havel: Zahradní slavnost. Režie: Dušan Pařízek. Scéna: Dušan Pařízek. Kostýmy: Kamila Polívková. Dramaturgie: Daria Ullrichová, Jan Tošovský. Hudba: Roman Zach. Světla: Michal Kříž.
Premiéra: 13. 6. 2013. Recenze psána z reprízy 18. 5. 2014 v rámci Divadelní Flory Olomouc.
Foto: Pavel Nesvadba
