Přes 2,5 tisíc let stará tragédie Antigona od Sofokla opět ožívá pod rukama spolku Nabalkoně v režii Víta Zborníka a kolektivu v Divadle K3 na Konviktu.
Už modifikovaný název „Antigona“ na „Xgona“ může divákovi napovědět, že tragický příběh Antigony, dcery krále Oidipa a jeho ženy Iokasté, bude o něco obohacený. Dějová linie Sofoklovy Antigony je zachovaná, inscenace je ovšem obohacena o „dotek“ režiséra Víta Zborníka a je propojena s moderními tématy dnešních dnů; jakojsou například klimatické změny, kritika společnosti, okupace Tibetu či dopady lidských zásahů na planetu, což jen umocňuje sílu zážitku diváka. Myšlenky nejsou vždy přednášeny explicitní formou, nýbrž jsou často ukryty za náznaky v podobě pohybů, činů a slov. Zčásti je zde viditelná určitá malá podobnost s Antigonou uvedenou Slovenským národním divadlem v rámci loňské Divadelní Flory v Olomouci, jejíž hudební složku tvořila známá slovenská písničkářka Katarzia.
Scénografie kolektivu souboru je strohá, ale potvrzuje pravdivost výroku „méně je někdy více“. Ve středu jeviště se nachází piedestal, který po většinu času využívá Kreón (Kvido Lotrek), a umocňuje tak nadřazenost krále nad poddanými. Nad piedestalem se vznáší do půlkruhu rozmístěná zrcadla, díky kterým Kreón svými promluvami posouvá děj, když hovoří ke svým odrazům v zrcadlech. Vznášející se zrcadla společně s hudební složkou vytvářejí silnou atmosféru v sále. Vždy když se začnou prudce houpat a roztáčet, světlo se odráží a divoce běhá všude okolo, což umocňuje dramatičnost a spád děje.
Představení se neodehrává pouze na jevišti, ale také mezi diváky. Záměrně je narušována komfortní zóna diváka jak po stránce fyzické, tak i mentální. Hlavní protagonistka Antigona (Julie Brožová) rázně chodí mezi diváky a odkládá mezi ně mrtvolu svého zavražděného bratra Polyneika, který byl mimořádně ztvárněn dívkou. Divákům vyčítá chyby ostatních postav a někdy na ně dokonce padá. Přihlížející se tak cítí být přímo účasten a plně vtažen do děje. Ke spojení antického díla s aktuálními tématy mohla autora vést jistá metafora Kreónova uvědomění. Ve chvíli, kdy Kreón pochopí, co napáchal, je již na jakoukoliv nápravu pozdě. V porovnání s popsanými problémy dnešních dnů nás tato antická tragédie prodchnutá aktualizacemi nabádá k zamyšlení, jestli naše uvědomění také nepřijde příliš pozdě.
Po herecké stránce není aktérům co vytknout. Ambice obsáhnout tak složité antické drama se vší tragikou příběhu je obdivuhodná a souboru Nabalkoně se to dle mého názoru vydařilo. Část hudební složky je tvořena Julií Brožovou za pomoci looperu přímo během představení. Texty písní vznikly na míru této inscenaci. Hudební doprovod se někdy až nepříjemně překrývá s dialogy ostatních herců a dochází ke splynutí všech zvuků dohromady, což je pouze technická chyba, ale zanikají tím sdělované informace.
Ozvláštňujícím prvkem je způsob smrti postupně umírajících postav, které jsou zabíjeny nenásilným zasypáním hlínou. Oproti jiným zpracováním Antigony zde byl fyzicky přítomen i již mrtvý Polyneikos v podání Petry Skulové, která během celého představení bezvládně ležela jako mrtvá i ve chvílích, kdy s ní bylo manipulováno. Byla v pozici ústřední postavy, o kterou se z části příběh opíral. Zároveň se stala hmatatelným důkazem smrti.
Stejně jako 442 let př. n. l. Sofoklovo dílo burcovalo diváky, tak i tohle modernější zpracování dostane diváky do nekomfortních situací. Nutí je přemýšlet nejen během představení, ale i po něm a vyvolává chtěnou diskuzi. Zborníkova inscenace skrývá mnoho současných fenoménů, včetně přímého odkazu na generaci Z.
Všechny vedlejší myšlenky a motivy je těžké odhalit hned během prvního zhlédnutí. Atmosféra v sále se neustále proměňovala, a i díky krátké stopáži padesáti minut celou dobu udržela mou stoprocentní pozornost. Inscenace se pro mě stává o to atraktivnější, když propojuje klasickou tragédii s moderními tématy a interaktivitou. Spolek Nabalkoně se rád pouští do děl z různých koutů světa i historie. V minulých letech nám představil například inscenaci antického díla Ifigenie v Aulidě, indickou legendu o Pocahontas a japonskou legendu Hanako. Dostávají tak do popředí někdy až přehlížená díla a povedeně a záživně je předkládají i publiku nezasvěcenému do těchto témat.
- NABALKONĚ – Xgona
- Režie: Vít Zborník
- Účinkují: Julie Brožová, Kvido Lotrek, Radka Dušková, Zuzana Česáková, Petr Šuráň, Petra Skulová
- Hudba: Peter Gábor, Radka Dušková, Julie Brožová
- Scénografie a technika: Vít Zborník, Markéta Zborníková, Martin Kříž
- Kostýmy: Markéta Zborníková
Světla: Lukáš B. Citnar, Karel Vaněk
Produkce: Bára Kaštovská
Psáno z premiéry 11. března 2019 v Divadle K3.
FOTO: Linh ART foto
