V sobotu 28. května se na scéně Mahenovy činohry v rámci Divadelního světa Brno představil pražský Činoherní klub s inscenací Bratři Karamazovi v režii Martina Čičváka. Takřka tříhodinové představení přilákalo do divadla velké množství diváků, předpokládám, že mnoho z nich přicházelo s očekáváním velkého divadla. Troufám si říci, že u mnoha z nich se tato očekávání ale nenaplnila.
Román Bratři Karamazovi Fjodora Michajloviče Dostojevského patří ke klasickým dílům světové literatury a zřejmě také k vděčným textům pro divadelní adaptace, o čemž svědčí značné množství nastudování. Inscenace Činoherního klubu vznikla podle dramatizace Evalda Schorma, která byla poprvé použita v roce 1979 pro dnes už legendární nastudování Bratrů Karamazových v Divadle Na zábradlí. V Čičvákově inscenaci je však s dramatizací zacházeno poměrně volně, pořadí některých scén je pozměněno, zredukován je počet postav, do textu přibylo vulgarismů a moderních prvků, například Smerďakov využívá videokamery a projekce, Grušenka tančí kolem tyče apod.
V souvislosti s Čičvákovým nastudováním je často skloňováno jméno známého slovenského herce Juraje Kukury v roli starého Karamazova, který byl za svůj výkon oceněn i Cenou divadelních novin. Osobně však nemám pocit, že by vedle svých kolegů nějak zvlášť vynikal, jeho herecký výkon byl vesměs srovnatelný s výkonem jiných. Na rozdíl od nich mu ale jeho postava umožňuje více hereckých poloh a tím pádem větší prostor. Kukurův starý Karamazov je zobrazen jako nevyzpytatelný ďábel, který si libuje v lehkých ženách a alkoholu. Poprvé se na scéně objevuje jako šarmantní muž, ke kterému přichází nahá Grušenka, postupně střídá polohy komedianta, sebevědomého muže i ubohého starce, nakonec se objevuje ve skvěle padnoucím obleku, coby čert, který všechny svede do pekla. Kukura také koketuje přímo s diváky, jako čert přichází před první řadu a nabízí jakési cukříky a často své monology a pohledy směřuje právě publiku. Kdyby podobně jednali i další herci, bylo by to asi v pořádku, ale v tomto případě to působilo spíše jako záměrné strhávání pozornosti na tohoto známého herce, který, přiznejme si, je asi pro diváky největším lákadlem.
Ostatní herci jsou poněkud upozaděni, což je škoda, jelikož jejich postavy tak celkově vyznívají nedořečeně a nejasně. Není to ale chyba herců, ale režijního vedení. Z bratrů vyniká především Honza Hájek coby Ivan. Jeho zobrazení zmítání se Ivana v duchovním boji, kdy se snaží ze všech sil Boha popřít, ale jeho pochyby vyvolávají jen další otázky, je velmi uvěřitelné a zdařilé. Trochu problematické je ztvárnění Michala Čapky jako mnicha Aljoši. Jeho postava je mírná a klidná, s omezenými výrazovými prostředky, a přesně to Čapkovi příliš nesedí, jelikož v takové poloze působí poněkud těžkopádně a nejistě. Třetí bratr Dimitrij, kterého hraje Martin Finger, zase postrádá nezkrotnost, zděděnou po otci a je vlastně dosti zapomenutelný. Utrpěla také postava Smerďakova v podání Matěje Dadáka. Jeho Smerďakov je vcelku nenápadný a na pohled normální. Jeho zrůdnost se projeví až v úplném konci, ale v kontextu jeho předchozího jednání je vlastně překvapivá.
Scéna Hanse Hoffera je značně minimalistická. Zadní část tvoří černá zeď s nalepeným portrétem Kukury a do pekel vedoucími dveřmi. Stěna slouží také jako projekční plocha. V pravé části jeviště dominují kovová bradla, na nichž se pohybuje Ivana Uhlířová, představitelka chromé Lízy, a taneční tyč, kolem které se svůdně obtáčí Natalia Puklušová jako Grušenka. V levé části stojí pouze budka latríny. V prostoru orchestřiště, pod úrovní jeviště, je ledabyle poházeno množství haraburdí a kusů nábytku a vlevo stojí klavír, u kterého sedává Matěj Dadák jako Smerďakov. Na prázdném jevišti se povaluje několik prázdných lahví a velké množství plastových kelímků, které se v jedné z prvních scén snesou z provaziště. Jestli mají na něco odkazovat, pak to není jasné.
Velkým problémem inscenace je i určitá rozmělněnost vypravování, především na konci, kdy je rozřešena celá záležitost kolem otcovraždy. Na scéně se v onu chvílí odehrává několik situací zároveň a Smerďakovo přiznání pod nimi zapadá až tak, že nepozorní diváci jej nemusí ani postřehnout. I mnohé předchozí scény trpí touto roztříštěností, kdy divák přesně neví, co má sledovat nebo jak má chápat určité jednání, například opakující se skákání panáka a poskakování, které v závěru přeroste ve scénu plnou pohybu a zmatku, do které se ještě ve dveřích objeví starý Karamazov coby čert. Zároveň může být problémem i množství rádoby komických situací, které ale do jednání příliš nepasují, pro příklad uvedu rozhovor starého Karamazova s Aljošou a Ivanem, kdy on, zatímco se baví o existenci a neexistenci Boha, sedí na latríně a vykonává potřebu.
Bratři Karamazovi Činoherního klubu vzbuzují mezi diváky určitou rozpačitost, jedni jsou nadšeni a druzí ne. Což o to. Každopádně v celkovém vyznění inscenace rozhodně neuchvátí, což je škoda, jelikož soubor Činoheráku i známý titul by mohli nabídnout ještě mnohem více.
Činoherní klub – Bratři Karamazovi. Režie: Martin Čičvák. Dramaturgie: Martin Kubran. Scéna: Hans Hoffer. Kostýmy: Marija Havran. Hudba: Ivan Acher.
Premiéra 20. února 2015. Psáno z reprízy na Divadelním světě Brno dne 28. května 2016.
Foto: fb Divadelní svět Brno
