Divadlo Petra Bezruče přivítalo nový rok premiérou klasického textu Henrika Ibsena Nepřítel lidu. V režii a radikální úpravě hry o lékaři s neochvějným morálním kompasem je podepsán umělecký šéf souboru Jan Holec, dramaturgickou pravou rukou mu pak byl již tradičně Peter Galdík. Podobně výtvarná a hudební stránka inscenace byla svěřena v Bezručích již zaběhlým jménům – Jánu Terebovi a Ivanu Acherovi. Tvůrčí tým, sehraný z mnoha předchozích spoluprací, tak snad ani nemohl šlápnout vedle a ostravské diváky nechal zauvažovat nad tím, zda je pravda ve veřejném prostoru vlastně relevantní a kolik osobního pohodlí jsme my všichni ochotni obětovat pro trvalou prosperitu.
Děj půl druhého století starého dramatu je pro dnešní inscenování až smutně vhodný. Lázeňský lékař zjistí, že je v městských lázních znečištěná voda, která ohrožuje zdraví pacientů. Řešení je jednoduché, stačí lázně na čas uzavřít a vybudovat nový vodovod. Do hry však vstoupí finanční hledisko, zájmy vypočítavých politiků a lidská chamtivost na všech stranách. Veřejné mínění se ohýbá, kam ho novinářský vítr zavane, a poslední morálně neochvějný člověk se stává nepřítelem číslo jedna. Hlásání pravdy jej nakonec stojí práci i domov.
K takto nadčasové předloze navíc Holec přidává téma ekologické uvědomělosti. Kritika dnes normalizovaného konzumního způsobu života se skvěle snoubí s krátkozrakostí a ziskuchtivostí Ibsenových postav. Těm jde o dlouhodobý blahobyt stejně málo jako nám všem v divadelním sále, kteří „na sobě všichni máme boty vyrobené v zemích třetího světa“.
Výrazný přepis předlohy odráží zároveň i personální složení souboru, děj komprimuje mezi sedm postav a
podtrhuje tak onu touhu po nalezení obětního beránka v uzavřené komunitě. Na něm zjevně malému, na lázních ekonomicky závislému městečku, záleží víc než na logickém řešení problému. Realistický děj navíc Holec obohacuje i o vizuálně působivé scénické obrazy, které posouvají výsledné dílo až na pomezí symbolismu, spojovanému spíše s jinými Ibsenovými dramaty. Stejně jako celkové scénografické řešení: na jevišti obklopeném diváky ze tří stran není po celou dobu představení nic než pár velkých balvanů na světlém linu.
Jejich symbolika přitom není uzavřena do jednotného vyznění a nechává velký interpretační prostor pro diváka. Pro někoho může jít o základní kameny lázní, které tak infiltrují dění mezi obyvateli městečka i vizuálně, pro jiného mohou být kameny odkazem na smolinec, který má podobně jako zdejší lázně léčebné i smrtící účinky. Pro mě osobně nabyly kameny význam až ke konci představení, kde vizuálně dotváří doktorovo zhnusení stavem společnosti a jeho touhu po návratu k primitivnímu, čistému životu před jejím zformováním. Tento oblouk dotváří i po celou dobu představení pracující 3D tiskárna, výdobytek moderní společnosti, která, zatímco postavy na jevišti předvádějí, jak zákeřný dokáže člověk být, když je jeho osobní blaho v ohrožení, v koutku jeviště tiskne křesadlo – předmět, který vznik oné moderní společnosti vůbec umožnil. Tolik k ochutnávce symbolické analýzy, divák ochotný k zamyšlení přijde jistě i na další přístupy k těmto i mnoha jiným aspektům inscenace – možná i na interpretaci scénického obrazu s prasetem, kimonem a umělými prsy.
Méně abstraktní je oproti arénovité části jeviště provedení jeho zadní stěny. Ta sestává z čistě a jednoduše řešených schodů vedoucích do podobně minimalistického patra, inspiraci přitom nachází ve skandinávském bytovém designu a podobně jako kostýmy v přírodních barvách a materiálech připomíná divákovi jak norský původ předlohy, tak současné pseudoudržitelné módní trendy populární v naší zdánlivě osvícené, vyzenované západní společnosti.
Civilní herectví, jež se pro ibsenovské drama nabízí jako primární výrazový mód, je v této inscenaci dovedeno k dokonalosti a přirozenost projevu všech herců je podtržena i fyzickou blízkostí aktérů a diváků, kdy první řady od dění na jevišti nedělí prakticky nic. Skvěle sehranému týmu pod zručným režijním vedením vévodí Lukáš Melník. Jeho doktor Stockmann projde sofistikovaným psychologickým vývojem –– naivní nadšení ze zjištění pravdy o znečištěné vodě se postupně mění v trpké vystřízlivění z poznání, že se bude muset rozhodnout mezi svým rodinně-kariérním životem a čistým svědomím, že o jeho pravdu vlastně nikdo nestojí a „páchat dobro“ nelze bez následků. Zdárně mu sekunduje Marián Chalány v roli Petra, Stockmanova bratra a starosty města, který se neštítí obětovat vlastní rodinu a zdraví pacientů lázní v honbě za tím, co považuje za nejdůležitější pro město on – ekonomickou prosperitu podmíněnou provozem lázní, ať třeba se znečištěnou vodou. Pravdu přitom ohýbá po vzoru dnešních politiků na výbornou a jeho chladně logické a rozhodně podávané argumenty postupně přesvědčují o nepřátelských úmyslech doktora celé město. Souboj morálka vs. politika doplňují Hovstad a Billing v podání Jáchyma Kučery a Víta Hofmanna. Reportér nezávislých novin a Stockmanův asistent sice oba nejprve přitakávají doktorově donkichotskému snažení, jakmile mají ale možnost osobního prospěchu, letí jejich zásady z okna. Zatímco Hofmannův Billing se doktorovi alespoň poté, co mu přebere místo, nedokáže podívat do očí, Kučerův Hovstad na své zradě nevidí nic špatného a je přesvědčen, že jednal v přítelově nejlepším zájmu. Podobně jako pragmaticky vypočítavá Mortenová Kateřiny Krejčí, Stockmannova tchýně, která nezapomene doktorovo postavení zkomplikovat ještě o hrozbu ztráty rodinných úspor. Oporu tak Melníkův doktor nachází jen ve své podporující manželce v podání Magdalény Holcové. Na jejich stranu se přidává i starostova dcera Petra ztvárněná novou členkou souboru Monikou Tomkovou, jejíž herecké schopnosti a hlavně nádherný hlas se v Ostravě rozhodně neztratí.
Nepřítel lidu je po všech stránkách vydařená inscenace, i tak si ale nemůžu odpustit závěrečné zašťourání. Byť výsledné dílo funguje skvěle, přijde mi i jako tak trochu promarněná šance co do politického kontextu jeho uvedení (Trump započal svůj druhý mandát čtyři dny před premiérou, Fico se roztahuje na Slovensku už přes rok a ani české krajské volby nedopadly nijak slavně). V tématy nabité inscenaci se trochu ztrácí ta, která byla v předloze velmi výrazná a vzhledem k dnešku nejnaléhavější – politická manipulovatelnost veřejnosti prostřednictvím médií a na to navazující heslo, že „největším nepřítelem pravdy je většina“. A to je škoda vzhledem k tomu, že v poslední době celý svět na vlastní kůži zakouší, jak důležitá jsou svobodná média, i to, že převahu v každé společnosti opravdu mají „blbci“, kteří se snadno stávají největším nepřítelem svobody.
To je ale jen postesk člověka obeznámeného s předlohou, běžný divák bude nutně nadšen jak dokonalými hereckými výkony sladěného souboru, tak precizní režií (a dramaturgií) inscenace plné hořce ironických etických selhání kontrastujících s činy pár morálně neoblomných jedinců. Bezruči zkrátka opět prokázali, že divadlo světové úrovně lze najít i v Ostravě.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO PETRA BEZRUČE – Nepřítel lidu
- Autor: Henrik Ibsen
- Režie a adaptace: Jan Holec
- Dramaturgie: Peter Galdík
- Scéna a kostýmy: Ján Tereba
- Hudba: Ivan Acher
- Hrají: Lukáš Melník, Magdaléna Holcová, Marián Chalány, Monika Tomková, Kateřina Krejčí, Jáchym Kučera, Vít Hofmann
Psáno z premiéry 24. ledna 2025.
FOTO: Martin Špelda
