Zpět na výpis článků

Všestrannost českých divadelníků aneb Znovuobjevený filmový potenciál

Nestandardní doba vyžaduje nestandardní řešení, a v divadle to platí dvojnásob. Některá divadla si nacházela cestu k divákům pomocí zpřístupňování záznamů starších inscenací, jiná si pohrávala s novými formáty. Tento fenomén lze demonstrovat na pár příkladech z nedávné doby.

Divadelní soubor Depresivní děti touží po penězích v rámci pandemického uzavření zpřístupňoval své starší inscenace, a bylo tak možné zhlédnout mj. záznam Zániku domu Usherů v režii vedoucí osobnosti tohoto „uměleckého gangu“ Jakuba Čermáka. Inscenace měla premiéru před téměř třemi lety a Čermák pro neobvyklou divadelní adaptaci zvolil formu extended cinema – k promítané filmové složce je na jevišti herci živě doplňována složka zvuková. Jedna část byla předtočena v polorozpadlém rohovém domě v Sudetech, druhá se odehrává živě přímo v divadle. Jakub Čermák, který má vystudovanou režii na FAMU a vždy k filmu svým způsobem inklinoval, zvolil formát extended cinema jako jakýsi návrat ke svému studiu i jako ověření možností v divadle málo využívaných filmových prostředků.

Projekt Psi malých ras olomouckého Divadla na cucky je přímou odpovědí na izolaci diváka od divadla a kompromisem živosti a uzavřenosti. Premiéru měli Psi malých ras 20. 12. 2020 a spojují v sobě televizní formu streamu, filmové rámování a postupy i živé divadelní herectví. Také zde jsou začleněny předtočené a promítané filmové pasáže. Každý stream je však autentický a proměnlivý a tři herečky provázejí pomocí kamer diváky celou divadelní budovou, přičemž nechají virtuální publikum nahlédnout mnohem dále, než by za běžných okolností bylo možné.

Do třetice zvolených příkladů uvedu nedávnou filmovou adaptaci inscenace František z kaštanu, Anežka ze slunečnic brněnského divadla Polárka, která byla natočena v původním divadelním prostoru, ale s maximální snahou o filmovou formu a nepracuje s žádnou podobou živého vysílání. Herectví je zde přizpůsobeno novému formátu a také obsah se v adaptaci změnil, některým situacím děje je ponechán větší prostor. Práce s kamerou a delší záběry na mizanscénu akcentují působivou výtvarnou stránku původní divadelní inscenace. Již před tímto počinem natočila mimochodem Polárka seriál Šnek side story.

Na trojici projektů lze demonstrovat několik rysů českého divadelně-filmového přístupu poslední doby, a pozorovat tak jeho potenciál. U Zániku domu Usherů se projevoval ve velmi artové, až experimentální kompozici kamery, barevné hravosti záběrů a sekvenčnosti jednotlivých výstupů – struktura vyprávění v ne-divadelním časoprostoru nesměřovala k linearitě, využívala možnosti střihových skoků, a experimentální poetika souboru tak mnohdy měla více možností vyniknout. Novému formátu však nebylo přizpůsobeno herectví, jeho přílišná stylizace narážela na filmové konvence a působila nepatřičně. Taková srážka dvou často protichůdných uměleckých postupů nutí k zamyšlení, do jaké míry lze u obou dělat kompromisy?

V inscenaci Psi malých ras neobvyklé využití prostoru neslouží jen herecké akci, ale samotné snímaní zdí, chodeb, schodů či zrcadel navozuje silnou filmovou atmosféru a podporuje tíživý obsah inscenace. Prostory se stávají významotvornými více, než by tomu bylo v divadelním sále, záběry na ně zvýrazňují ústřední téma psychických poruch a přenáší na diváka atmosféru stísněnosti, izolace či nesvobody.

František z kaštanu, Anežka ze slunečnic je pak pozoruhodným hybridem přístupů – pojmenován je, na rozdíl od všech zmíněných, sebevědomě jako filmová adaptace, ale neustále jím prosvítá divadelní zázemí tvůrců. Vzniká tak filmová balada, možná poetický film, s výtvarně bohatými scénami, pomalou narací a kamerou, která jako by si neuvědomovala, že je kamerou. Snaží se být spíše zkoumavým okem nepřítomného diváka – to se projevuje např. velkým množstvím detailních záběrů na obličeje herců a obecně malou vzdáleností kamery od snímaného.

V pandemií vynucené izolaci vzniklo v českých divadlech již mnoho obdivuhodných interdisciplinárních počinů a nechci opomíjet ty opravdu velké, jako je Film Naživo Viktora Tauše. Ten má ale pro filmové umění předpoklady i možnosti dosti rozsáhlejší. Zdá se však, že mnoho českých divadelníků má pro film přirozený cit, daný snad obecnou uměleckou zkušeností, který však není opracován filmovými školami či studii a projevuje se velmi spontánně a intuitivně. Absence styku diváků a tvůrců v posledním roce a snaha o překročení propasti vzniklé mezi nimi poskytla příležitost k znovuobjevení filmového potenciálu české divadelní tvorby od dob Kouzelného cirkusu Laterny magiky.


FOTO: archiv Divadla na cucky, Depresivní děti touží po penězích, youtube divadla Polárka

Poslední články autora

Divadelní Flora 2021: Vítejte v mém Tísnivém údolí

Palm Off Fest 2021: Zub, konzum a imigranti

Občanské sdružení Pravda a láska: Antikvariát

Palm Off Fest 2021: Antikvariát s prázdnými policemi