Loňský nový autorský projekt Petra Kolečka, Davida Prachaře a Marka Taclíka měli diváci možnost vidět na festivalu Dream Factory v Ostravě. Inscenace s názvem Federer – Nadal přináší hlavně téma tenisu, soupeření i podivného mysticismu a pověrčivosti. Divákům, do tohoto sportu nezasvěceným, vůbec nebude vadit, pokud jména těchto tenisových hvězd uslyší poprvé. Jde zde spíše o karikaturní a smyšlené představení těchto úspěšných tenistů, kteří patří ke světové tenisové špičce.
Švýcarsky přesný, haluškami vykrmený a v kloubech vrzající Roger Federer, v podání Marka Taclíka, během hodiny odehraje Wimbledonský zápas s mysticky pověrčivým a španělsky temperamentním Rafaelem Nadalem, ztvárněným Jakubem Prachařem.
Na úvod jsou nám za hlasitého potlesku a blesku fotoaparátů tyto hvězdy představeny. Přicházejí v typickém sportovním a samozřejmě značkovém oblečení s charakteristickou tenisovou taškou na rakety přes rameno. Hercům nechybí ani sportovní čelenky, které dotvářejí charakteristický obraz profesionálního tenisty, bez kterých by na kurt snad ani nemohli profesionálové vstoupit. Po klasickém úvodním ceremoniálu přichází první set, který začíná sehraným tancem dvojice na píseň Soul Brother. Celý „hráčský tanec“ se nese v duchu notoricky známých tenisových pohybů. Není divu, že se divák musí při této situaci smát. Herci mají rytmus v patách a k celkovému odlehčení a komicky zkreslenému zobrazení turnaje i hlavních představitelů se tato hudební vsuvka nadmíru hodí.
Nečekejte na minuty přesný a silami vyrovnaný zápas. Kromě několika setů stihnou soupeři při wimbledonském turnaji odhalit i svá tajemství, původ tenisového poslání a životní příběhy sebe i své rodiny. Kdo umývá okna borovičkou, či koho nabral divoký býk, se dozvíme ze subjektivních promluv hráčů. Tyto promluvy buď vyplňují odpočinkové chvíle mezi jednotlivými sety nebo při odpálení míčku komentují nastalou situaci. V těchto případech poukazují na zlozvyk soupeře, jeho jednání i mnohdy nezvyklé pohyby. K jedné z nestandardních situací patří například vzývání nadlidského soudce. Ve druhé třetině inscenace přichází jakýsi „Deux ex Machina“ nazývaný „Jestřábí oko“, který má podobu lesklé disco koule a který jako jediný může překontrolovat hodnocení rozhodčího. Tohoto „Boha“ stojícího nad všemi a vším uctívají oba hráči a pouze díky němu jsou schopni přistoupit i na kompromis.
Inscenace se odehrává na jednoduše a účelně zařízené klasické wimbledonské zelené trávě tenisového kurtu. Travnatě vypadající zelený koberec, natažený přes střed jeviště i zadní stěnu až ke stropu, vytváří také projekční plátno, na které je již v úvodu představení inscenace, promítán fiktivní pravidelný pořad pro tenisové fanoušky a milovníky sportu. Moderátor s bývalým neúspěšným tenistou s nadsázkou uvádějí nadcházející turnaj. Projekce je využívána v inscenaci několikrát. Na vytvořeném pozadí je také vidět opticky větší stín obou hráčů, což ještě více zdůrazňuje jejich věhlasnost světového velikášství. Kromě trávy scénu dotváří i vyvýšené sedátko pro rozhodčího (v tomto případě DJe zvuků, ruchů, hlasů a hudby). Po stranách mají protihráči křesla se zásobou tekutin i náhradními tenisovými raketami.
Jen díky stále přítomnosti třetí osoby na jevišti, tentokrát DJ, je umožněná věrohodná reprodukce tenisových úderů a komentářů rozhodčího i „božský hlas“. Mnohdy má divák díky věrohodné zvukové reprodukci pocit, jako by pozoroval reálný tenisový zápas, či nejnovější počítačovou hru, které jsou na tyto efekty nadmíru věrohodné a dokonale propracované.
Díky hudebnímu podbarvení a množství gagů, hlášek a tanečních kreací se představení inscenace, trvající bezmála hodinu, svižně a s dynamikou posouvá k závěru turnaje. Nezapomínejme, že zápas se odehrává v Anglii a pro tu je typický déšť a jejich královna. Jakou funkci budou mít tyto prvky v inscenaci Federer – Nadal, zjistí divák s ironií a nadsázkou v této ne příliš psychologicky náročné inscenaci.
A studio Rubín – Petr Kolečko a kol.: Federer – Nadal. Režie: Jakub Prachař, Petr Kolečko, Marek Taclík, Martin Kukučka. Výprava: Jakub Prachař.
Premiéra: 30. 4. 2012, psáno z reprízy v rámci festivalu Dream Factory v Ostravě dne 6. 6. 2013.
