Beseda, o které zde bude řeč, navazovala na scénické čtení divadelního textu Hornické vdovy na 25. ročníku festivalu OST-RA-VAR, jejž zpracoval Norbert Závodský za pomoci autorky románu Hornické vdovy Kamily Hladké. Jedná se o autentický příběh pěti žen, které za tragických okolností přišly o své muže, kteří pracovali jako horníci v ostravských dolech (šlo o neštěstí v Dole Dukla z roku 1961 a o havárii v Karviné v roce 2015). Po skončení scénického čtení ve vstupní hale dolu Michal se novinář, divadelní publicista, kritik, pořadatel kulturních akcí a také politik Ladislav Vrchovský ujal vedení a začala beseda s hosty, mezi kterými byla autorka románové předlohy Kamila Hladká, režisér scénického čtení a dramaturg Národního divadla moravskoslezského Norbert Závodský a dvě ženy (hornické vdovy), které umožnily Kamile Hladké sepsat jejich příběhy a vytvořit z nich zmíněný román. Beseda ovšem vykazovala znaky neprofesionálního vedení, které je možné vzhledem k citlivosti dané akce z důvodu účasti přeživších označit za přinejmenším nevhodné a které bych v tomto textu ráda krátce pojednala jako příspěvek do diskuze o podobě takovýchto akcí, případně jako zpětnou vazbu pro organizátory festivalu.
Na začátek je třeba odhlédnout od toho, že akce jistě nebyla „panelovou besedou, která přešla na dialogickou formu mezi publikem a členy panelu,“ jak později její formát vysvětlil sám Ladislav Vrchovský, protože beseda by se podle logiky tohoto žurnalistického žánru měla zabývat analýzou závažného společenského problému z různých hledisek, měli by se jí účastnit odborníci a na dané téma a na konci by se mělo dojít k návrhu možností řešení daného problému – což průběhu zmíněné akce neodpovídá. Problém je možné spatřovat především ve výběru respondentů debaty či besedy. Ten by měl být vždy adekvátní vzhledem k tématu akce a jednotliví hosté by se měli vhodně doplňovat a navzájem si „nepřekážet“. V případě této debaty byla ovšem volba jejích účastníků a účastnic přinejmenším diskutabilní: autorce románové předlohy a režisérovi scénického čtení „sekundovaly“ dvě pozůstalé ženy, jejichž příběhy se staly předlohou zmíněné knihy i připravované inscenace. Slovo „sekundovat“ je na místě, protože byly vyzvány k usednutí na pódiu podivně rozpačitým způsobem, který snad měl být pravděpodobně míněn jako citlivost k přeživším, kvůli své neohrabanosti však působil spíše jako vzkaz, že jejich účast na debatě není zcela zásadní, čímž se jejich utrpení hned zpočátku poněkud bagatelizovalo. Tak tomu bylo i v celé následující debatě, kdy bylo jednak zástupcům instituce dáno více času k vyjádření oproti přeživším, jednak došlo ze strany moderátora dokonce k přerušení výpovědi jedné z žen (viz dále).
Bylo by mnohem přijatelnější, kdyby například dramaturga v debatě nahradila herečka či herečky, které při scénickém čtení představovaly právě tyto dvě ženy. Publikum by tak mohlo příběhy obou hornických vdov nahlédnout z poněkud jiné perspektivy, která by však mohla působit bezprostředněji a snad i intimněji než obecné úvahy autorky a dramaturga. Prostřednictvím hereček, které se vciťovaly do rolí přeživších žen, by zbylo více času na rozebrání pocitů přítomných vdov, na otázky, jak vnímaly příběh, který samy prožily, když jej viděly na jevišti, jaký byl jejich život po těchto nehodách, který jsme už v příběhu neviděli, atd. Bohužel k takovýmto otázkám se debata nestočila, neboť moderátor dával větší důraz na stranu zástupců instituce než na přeživší dámy, jejichž upozadění a konfrontace jejich příběhů s informacemi o vzniku inscenace působily, jak už bylo řečeno, jako devalvace toho, co prožily – jakkoli jistě nezáměrná.
Největším problémem besedy byl pak sám moderátor, který bohužel z hlediska žurnalistické etiky, kterými by se moderátor takovéto akce měl řídit, udělal několik zásadních přešlapů jak směrem k publiku, tak vůči hostům. Jedním z nejfrapantnějších přešlapů byla už skutečnost, že když konečně pozval obě přeživší hostky na pódium, nepředstavil je publiku, které tak až do konce debaty neznalo jména obou vdov. Je možné, že to byl záměr moderátora, který vznikl po dohodě s vdovami, bohužel z pohledu publika to tak v dané situaci nepůsobilo. Podobně neetické pak bylo relativně časté skákání hostům do řeči a vytrhování mikrofonu z rukou tázaného, což odporuje i základním pravidlům slušného chování a je opravdu nepochopitelné, že se moderátor mohl něčeho takového dopustit. Podobným přešlapem pak bylo jeho nemístné „povyšování se“ nad zkušenosti a kompetence ostatních členek a členů panelu, ačkoli to zřejmě nebylo takto míněno, což ovšem na skandálnosti věci nic nemění. Nejvíce to bylo patrné při otázkách z publika, které byly směřované na obě přítomné vdovy. Moderátor se jich skoro po každé otázce ptal, jestli otázku pochopily, případně jim rovnou znovu položenou otázku vysvětlil, čímž nepřímo naznačoval, že snad ženy nejsou dost inteligentní, aby otázku pochopily, či snad že neslyšely otázku (což ale nepřipadalo v úvahu, neboť tázající měl k dispozici mikrofon). Během debaty navíc Ladislav Vrchovský mluvil mnohem více, než je pro pozici moderátora, tedy prostředníka mezi hosty a publikem, který se má podle etických zásad spíše upozaďovat, vhodné (například když dlouze líčil vlastní hornickou zkušenost). Posledním přešlapem pak bylo zdlouhavé mluvení o respondentovi, který se na debatu nedostavil, což nedávalo smysl a působilo to komicky, čímž se dále devalvovala zkušenost přeživších žen.
Celá debata ve výsledku působila díky nepřipravenosti či nekompetentnosti moderátora rozkouskovaně, rozpačitě a místy až absurdně. To bylo vzhledem k účasti obou skutečných hornických vdov přinejmenším nešťastné. Debata přitom mohla být snadno mnohem příjemnější a etičtější, kdyby moderátor zvolil citlivější přístup k tématu i oběma přeživším respondentkám.
Autorka je studentkou 3. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií a programu Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci.
