Hra Arnošta Goldflama Vratká prkna, s níž se na festivalu Divadelní svět Brno představilo pražské Studio Ypsilon, volně navazuje na jeho předchozí hry z hereckého prostředí Ředitelská lóže a Dámská šatna. Vratká prkna s lehkostí a náležitým nadhledem předvádí nejen lesk a bídu herecké profese, ale také stereotyp a nudu letitého manželského páru, přičemž jak profesní tak osobní život zde představuje pohyb po velmi vratkých prknech.
Scéna akcentuje v rámci dané situace vždy nejvýstižnější části mobiliáře. Ve chvíli, kdy se hra odehrává v rodině herce, je to rozměrná postel stojící uprostřed, kde na příklad v rámci manželské rozepře odkazuje žena svého muže na jeho půlku. Postel je pak také pochopitelně místem nevěry. Jakmile se děj přesouvá do divadla, tatáž postel, z níž zůstanou pouze praktikábly, tvoří improvizované jeviště.
V úvodní části se představí manželský pár (Jiří Lábus a Jaroslava Kretschmerová), který spolu sdílí jeden byt, nikoli však své životy. Žena je na jakékoli projevy svého muže alergická a dává mu to nevybíravým způsobem najevo. Její srdce vroucně bije pro daleko mladšího milence (Petr Vršek), aniž by si všimla, že je pouze mladší kopií jejího vlastního muže. Ten zpočátku vypadá jako dobrosrdečný moula, který je oddaný své práci a nesnesitelné ženě. Postupně se ukazuje, že není ani tak oddaný, jako zahleděný sám do sebe. Kulisy, které ho obklopují včetně případné ženy, mají za úkol pouze vytvářet zázemí jeho tvorbě.
Jádro zápletky ovšem nespočívá v řešení manželské krize, v této hře poměrně každý dostává snadno to, co potřebuje. Muž nachází nadšenou obdivovatelku ve starší kolegyni (Lenka Šebek Loubalová), mladý milenec v mladé kolegyni (Barbora Skočdopolová) a zamilovaná žena nakonec vezme za vděk režisérem (Jakub Slach). Zmíněná krize představuje pouze studijní materiál pro fiktivní zkoušenou hru. Vše se hodí a každý osobní úspěch i neúspěch se dá využít na jevišti. A tak zatímco v osobním životě muž není schopen svou situaci jakkoli řešit, v rámci zkoušení potřebná řešení i rozhodnost v jednání neschází. Každý tu částečně prodává sám sebe, ale zároveň si může jaksi nanečisto vyzkoušet nejrůznější situace a konfrontovat své vlastní pocity a chtění.
Na textu je znát bohatá zkušenost a znalost divadelního prostředí a zároveň schopnost vytěžit z nejrůznějších hereckých či spíš lidských slabostí maximum komiky. Zábavné v představení inscenace jsou situace, ve kterých je demonstrováno jejich sebestředné vnímání světa. Jednotliví aktéři se na příklad přou o tématu zkoušené hry, přičemž každý považuje právě svou postavu za tu stěžejní. Další komická scéna přichází v závěru, kdy se muž a v tu chvíli úspěšný herec domáhá po premiéře oprávněného ocenění a nakonec je nejlépe uspokojen tancem sám se sebou, respektive s identickou figurínou, kterou na rozdíl od ostatních řeči o něm samém neomrzí. Zábavnosti napomáhá i doslovné opakování replik, kdy se v prvním případě muž snaží vysvětlit ženě úskalí a komplikace herecké profese, na což žena reaguje opovržlivými úšklebky a vzápětí stejnými slovy opěvuje svého milence, rovněž herce, a demonstruje tak pochopení pro jeho profesi.
Jediný, kdo v rámci dané postavy nemá divadlo jako svou profesi, je manželka (Jaroslava Kretschmerová) a její projev se tak od ostatních postav značně liší. Zdá se, že si nenaplněné herecké ambice kompenzuje v „běžném životě“. Jaroslava Kretschemerová působí jako by vypadla z filmu z třicátých let, velmi pečlivě vyslovuje a lehce afektovaně přehrává.
Postavy herců, zejména pak podváděný manžel v podání Jiřího Lábuse, pak velmi aktivně komunikují s publikem, tedy alespoň s prvními řadami. Vzhledem k tomu, že ostatní většinou neslyší k nim pronášené repliky, ztrácí představení patřičné tempo. K slabším pasážím pak převážně patřily hromadné scény především ve chvíli, kdy herci dostali možnost k jakýmsi improvizovaným výstupům, v nichž se místy vršily trochu laciné vtípky a grimasy, které se ovšem setkávaly se značným úspěchem u publika.
Studio Ypsilon – Vratká prkna. Text a režie: Arnošt Goldflam. Dramaturgie: Jaroslav Etlík. Výprava: Petra Goldflamová Štětinová. Hudba: Milan Potoček.
Premiéra: 8. 4. 2011, psáno z reprízy 10. 6. 2014 v rámci festivalu Divadelní svět Brno
Foto: Pavel Vácha
