Je možné domoci se pravdy ve světě, který potlačuje lidskou svobodu, cíleně manipuluje s lidmi a chce vidět jen a pouze to, co je tzv. „vhodné“? Člověk – vinen nebo nevinen? Jsi-li žid, budeš vždy vinen! Na všem záleží – tvá barva pleti, „špatný“ původ, či náboženské vyznání tě může dovést až na okraj společnosti a „pohřbít“ tě na samotné dno…
SPRÁVKAŘ – drama o „obyčejném“ člověku, kterému se diametrálně proměnil život díky jeho náboženskému vyznání, uvedlo premiérově 21. září 2012 ostravské divadlo Petra Bezruče v režii Martina Františáka. Původně román, ověnčený prestižní Pulitzerovou cenou, vypráví příběh žida Jakova Boka, který přijíždí do ruského Kyjeva. Začíná pracovat v rodině Grubešových a ze strachu před antisemitskou veřejností zapírá svou vlastní víru. Zásadní zvrat v jeho životě nastává v momentě, kdy je neprávem obviněn z rituální vraždy mladého chlapce. Toto „nesmyslné“ obvinění na něj padne ze zcela absurdního důvodu – lidé se dozvědí, že vyznává židovskou víru, a tudíž musí být vrah. Z ničeho nic se tak hlavní hrdina ocitá ve vězení a započíná nekonečně dlouhý boj. Boj, jenž je v počátcích soustředěn na svobodu a utlačování anonymního člověka, postupem času přerůstá v něco víc – Jakov představuje nejenom jednotlivce, ale také celý židovský „národ“. Do hry tak samovolně vplouvají další, mnohem citlivější a závažnější témata, jako je nerovnoprávnost menšin, či potlačování svobodného vyjadřování člověka. Knižní předlohu sepsal na motivy skutečné události, která se stala mezi léty 1911 až 1913 v Kyjevě, americký židovský spisovatel Bernard Malamud. Pro divadelní potřeby text upravil Arnošt Goldflamm.
Příběh se odehrává na prázdné, otevřené scéně laděné do hnědé a béžové barvy. Scénograf Marek Cpin potáhl podlahu chladným linoelem a jeviště ohraničil ze tří stran vysokými stěnami. Zatímco zadní zeď je statická a podélně lemovaná masivními dřevěnými lavičkami, s bočními stěnami je v průběhu inscenace manipulováno – vytváří se tak např. úzká ulička, ve které je Jakov symbolicky utlačován. Celou scénu nakonec dotváří jen malý počet rekvizit, jsou jimi např. různé kusy nábytku, kovové popelnice na kolečkách, či chytře využité železné pracovní skříňky (představují samotku, kde je hlavní hrdina opakovaně uzavírán).
Inscenace od samého počátku plyne v dynamickém tempu. Františák důmyslně využívá mnoha jevištních zkratek a stylizovaných obrazů – tímto způsobem vytváří emocionálně nabité scény, které dokáží diváka zaujmout. K menšímu rozvolnění tempa dochází v až v druhé části inscenace. V ději totiž nenastává žádný nový zvrat a příběh se tak zastavuje na jakémsi „mrtvém bodě“. Až do samého závěru je divákovi předkládán neustále se opakující obraz života ve vězení. Vidíme hlavního hrdinu, jak je fyzicky i psychicky týrán, ponižován a trestán za svou víru, zároveň je však odhodlán nevzdat se a nadále bojovat. Závěrečná scéna je pak inscenována jako „dialog“ hlavního hrdiny s divákem. Františák příběh neuzavírá a nechává nedořečený, otevřený konec.
Asi nejvýraznější „článek“ celé inscenace tvoří herecké výkony. Do hlavní role žida Jakova Boka obsadil Františák Dušana Urbana, který se zhruba po tříletém angažmá u Bezručů konečně dočkal výraznější role. Urban dokázal minimalistickými pohyby a gesty sugestivně vytvořit postavu žida pevně stojícího na svých zásadách, ale především bojujícího za spravedlnost a rovnoprávnost ve světě. Další výraznou postavou byl Jakovův „protihráč“ Maxim Nikolaj Grubešov, kterého ztvárnil Tomáš Dastlík. Na rozdíl od Urbana využívá Dastlík veškerý fyzický i hlasový potenciál k dosažení zlověstného, neoblomného, antisemitského „Rusa“. Za zmínku stojí také výkon Sylvie Krupanské v roli Zinajdy, kulhavé Grubešovovi dcery, která v průběhu inscenace projde výraznou charakterovou proměnou. Z úslužné, milé, ale Jakovem stále odmítané dívky, se stane chladná, nepřející žena toužící jen a jen po pomstě.
Od samého počátku se inscenací line téma náboženské nesnášenlivosti. Tato problematika – utlačování různých menšin, které jsou ze společnosti vyděleny ať už nábožensky, či rasově – nás v současném světě obklopuje ze všech stran a je ustavičně upozaďována. Je tedy potřeba na ni neustále upozorňovat, což se u Bezručů daří na výbornou.
