Další z talentovaných hereček, která podstoupila naši zpověď, je členka souboru Klicperova divadla Pavlína Štorková. Držitelka Ceny za nejlepší ženský herecký výkon GRAND Festivalu smíchu se zmínila o jejím vztahu ke komedii a poodhalila i jiné věci, zejména z pracovního prostředí.
Jste pravidelným účastníkem GRAND Festivalu smíchu a každý rok Váš soubor dokáže něčím překvapit. Letos uvedl inscenaci z okruhu konverzační a situační komiky. Jaký máte k tomuto druhu komedií, a vůbec k celému žánru, vztah na poli tvůrčím i diváckém?
Jistě je to jeden z nejtěžších žánrů. Když se na něco takového dívám, nesmí tomu chybět lehkost, přesnost a musí mě to vtáhnout. Herci mě musí překvapovat a bavit svou brilantností. Když hraji komicky, což je v případě „Soudce“ a mé role tety Charlotty, tak platí to samé. Lehkost a přesnost, brilantně zahráno… Chci pobavit diváka, nenechat jej moc přemýšlet, protože opravdu není nad čím! Měla bych jej strhnout do víru problému, který Charlotta řeší, a přitom jej zbytečně nezatížit. Jestli se to povede, to musí posoudit už diváci.
Co Vás v životě zpravidla pobaví?
Jeho paradoxy.
Jste herečka, která též výborně zpívá. A ani hra na mnohé hudební nástroje vám není cizí. Splnil se vám sen jít touto uměleckou cestou nebo jste měla jako malá jiné ambice?
Neměla jsem vůbec umělecké ambice. V žádném směru. Celkem dobře jsem se učila a v ničem jsem nijak zvlášť nevynikala. Jen jsem velice silně vnímavá. Myslím, že to mám po mamince. Tedy se mi neplní žádný sen z dětství. Herectví ke mně přišlo a já to díky Bohu pochopila, zatoužila a přijala. Hudební nadání jsem zdědila po rodičích. K tomu jsem přidala něco „nuceného“ drillu a už to bylo…
Na DAMU vás vedl Miroslav Krobot. Jak vzpomínáte na tohoto svérázného, avšak též vysoce umělecky zdatného člověka?
Jen v nejlepším. Pan Krobot mě naučil hledat na jevišti v sobě sebe a tak se spojit s postavou. Nezapomenout při tom na diváka a hlavně partnery, kteří se mnou hrají! Byl to pro mě ten nejlepší pedagog. Je to člověk vysokých kvalit.
Prozraďte, jak se udržujete ve formě? Divadlo je činnost časově náročná, máte čas třeba i na sport či nějaké jiné koníčky?
To mám. Jsou to totiž doplňky k mé práci. Ráda jsem venku. Procházím se nebo si jdu zaběhat. Běhání mám hodně ráda. Zjistila jsem, že je to takový rodinný rys. Všechny moje sestry rády běhají, bratr posiluje. Jinak se denně 10 – 15 minut protahuji a prodýchávám záda. To mi dělá moc dobře. Před představením mi to též pomáhá se soustředit. Když to jde, hlavu si vyčistím buď u počítačové hry: vařím sushi pro netrpělivé virtuální postavičky…, a nebo zkouším číst a koukat na filmy, ale to mi teď moc nejde. Asi je těch příběhů v práci dost.
Diváci vás mohli vidět v roli Richarda III.. Jeho postavou dokážete rozesmát a v určitých chvílích způsobit i mrazení po těle, což je dokonalá kombinace. Bylo náročné ovládnout tuto Shakespearovu zápornou a hlavně mužskou postavu?
Asi ano. Nevím. Přiznám se, že nad tím při tvorbě nepřemýšlím. Nadchla jsem se úkolem, který mi byl přidělen. Snažím se vždy pracovat co nejlépe a naplnit zadání. Výzvy a vkládaná důvěra mi dělají velikou radost, naplňují mě. U Richarda tomu nebylo jinak. Ta radost i nadšení byli obrovské! A s tím jsem šla do zkoušení. Že je Richard muž, jsme se s Davidem Drábkem rozhodli nijak neřešit. Tvořili jsme Richarda, kterého hraje Pavlína Štorková. Hotovo.
Jak se učíte text? A jakým způsobem na svých rolích pracujete?
Je to různé. Ještě do nedávna jsem se texty doma moc neučila. Vždy jen při zkoušení, to bylo velmi pohodlné. Ale asi je toho poslední dobou víc, takže jednoduše sedím doma a učím se je nazpaměť, jak to jen jde. To je první fáze. Pak si je musím zažít a opracovat s režisérem na jevišti, prozkoušet v situacích s partnerem a pochopit v sobě. Plus probíhá technické zdokonalování mluvy, začne se mi lépe vyslovovat, je mi lépe rozumět a získávám jakousi „jistotu“ v jednání. Musím vědět, co má postava „jedná“. Text se musí propojit s jednáním. Když tohle všechno zvládneme a přijdou diváci, pak z toho může! vzniknout to „kouzlo“.
David Drábek, umělecký šéf Klicperova divadla a zároveň režisér Richarda III. a Figarovy svatby, jež v loňském roce zaslouženě získala většinu ocenění GRAND Festivalu smíchu, má dva tábory diváků: veliké příznivce a naopak odpůrce. Jaký je Váš vztah k jeho výrazně osobité tvorbě, které jste často součástí?
Pozitivní. Moc. Padli jsme si umělecky do oka a jsem ráda, že nám bylo dáno se potkat. Naučila jsem se Davidovi jako režisérovi důvěřovat. Nejen díky vzájemné spolupráci, ale i sledováním inscenací, ve kterých jsem nehrála. Sleduji jeho práci a on mou a umíme si i vzájemně říct, když se nám nelíbí něco, co ten druhý vytvořil. David na mě dokonce pozná, když se mi něco nelíbí. Takže, i když je to těžké, protože hodnotit negativně poctivou práci druhého není jen tak, nemusíme se před sebou přetvařovat. Rozumíme si a víme.
Divadlo není jedinou vaší parketou. Máte za sebou i pár filmových snímků. Jak se vám líbí práce před kamerou? A na čem v současné době pracujete, ať už jde o divadlo nebo film, na co se mohou diváci těšit?
Nemám před kamerou velké zkušenosti. Platí to, co v divadle. Co nejlépe a nejpoctivěji naplnit svěřený úkol. Momentálně zkouším v Kladně s Danielem Špinarem „Marii Antoinettu“. Vyjela jsem takhle v půlce hradecké sezóny na zkušenou do Kladna. „Marie Antoinetta“ je moderní americký text Davida Adjmije o Marii Antoinettě. Rozhodně všechny do Kladna zvu a třeba se nám taky podaří přivézt ji blíž. Uvidíme.
Pavlíno, děkuji za rozhovor a přeji vám mnoho úspěchů divadelních, ale i těch životních! Zlomte vaz!
Foto: Patrik Borecký