Divadlo Tramtarie se po většinu doby svého fungování vyznačovalo svéráznou komikou, nápaditým využitím velmi malé scény a co především – adaptováním filmových a literárních klenotů. Dle slov ředitelky Petry Němečkové je nejnovější inscenace Na Větrné hůrce jakýmsi završením volné trilogie adaptací klasických románů, které předcházela ještě letos naposledy uvedená Anna Karenina a Velký Gatsby. U všech tří inscenací se režie ujal umělecký šéf souboru Vladislav Kracík, jehož režijní styl je soustředěn především na prostorový minimalismus a co nejvíce praktické nakládání s rekvizitami. Inscenace Na Větrné hůrce všechny poznávací rysy jeho režie koncentruje ve výsledku, který se nezdráhám označit pro Tramtarii za zlomový, neboť je na jedné straně dovršením svébytného stylu tohoto divadla, na druhé straně je však pro jeho repertoár něčím zcela ojedinělým.
V první řadě se zde nedočkáme pro Tramtarii tolik příznačného humoru, který se objevuje i v inscenacích předloh esenciálně vážných, jako například v Psychu, Starci a moři či již zmíněné Anně Karenině. Na Větrné hůrce pracuje s humorem pouze do té míry, do jaké to umožňuje samotná románová předloha Emily Brontëové. Jedná se o humor velice zlý, většinou pramenící z bezvýchodnosti situací, do kterých jsou postavy uvrhávány. Divák se však nesměje komice postav či situací, nýbrž takřka až absurdní krutosti osudu, jenž s hrdiny lomcuje. Téměř úplnou absenci humoru nicméně nahrazuje velice striktní, přesný a vzhledem k současné divácké poptávce, uspokojované především komediemi, snad až odvážný přístup k tragickému materiálu. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl inscenaci, ve které se ani na moment neuhnulo od tragického rázu k nějakému tomu vtípku či odlehčení. Větrná hůrka vám nic takového nezprostředkuje, jedná se totiž o v nejlepším slova smyslu klasicky vystavěné drama, jehož dopad na trpělivého a pozorného diváka může být vpravdě zdrcující.
Dramaturgie klasického románu sázející na čistokrevnou tragiku byla rozhodně unikátním rozhodnutím, co však tuto inscenaci činí výjimečnou, jsou přece jen jednotlivé složky samotné její realizace. Scéna je opět minimalistická, opět na ní není jediný předmět, který by neměl své využití, a opět se každá scénická změna projeví v maximálním účinku. Když jsou v závěru prvního dějství strhány tapety ze stěny uzavírající zadní plán mizanscény, promění se tím nejen prostor, ale především psychologie postav a celková nálada představení. Podobných momentů nalezneme v inscenaci více a všechny jsou navíc doprovázeny vhodně zvolenou hudbou a osvětlením. Pro většinu diváků však bude pravděpodobně audiovizuálním vrcholem přerušovaná série několika hororově stylizovaných scén. Ty mimo jiné díky skvělé práci se světlem a zapojením zvuků působí skutečně děsivě a pečetí osud hlavního hrdiny, který se přišel na Větrnou hůrku pomstít za staré křivdy.
V souvislosti s promyšlenou scénou je inscenace prostoupena mnohými symboly. Ani to není pro Kracíkovu režii nic ojedinělého. Již ve Starci a moři dokázal, že umí zdařile využívat divadelní zkratky pro vyjádření složitých dějových pochodů. „Větrná hůrka“ proniká hluboko do minulosti svých postav, až k samotné dřeni jejich bolestí, strachů a bezpráví, což přirozeně vyžaduje specifickou divadelní stylizaci. Ta se projevuje nejen explicitně citovanými (avšak vhodně dramaticky uchopenými) pasážemi z knihy, ale také zdůrazňováním některých motivů. Starý domov symbolizovaný ptačí klecí, kterou má jedna z postav neustále při sobě; kontrast mezi spořádaným Drozdovem a zanedbanou Větrnou hůrkou, který po skončení každého výstupu herci dotvářejí teatrálním převrhnutím židlí; nebo různé konkrétní či ryze abstraktní symboly malované v průběhu představení na zadní stěnu – to je pouze neúplný výčet elementů dotvářejících promyšlenou jevištní poetiku.
Herecké výkony jsou, jak už bývá u Tramtarie zvykem, na dobré úrovni, ovšem tentokrát se někteří z herců doslova překonávají. Bez odlehčujících komponentů zpracovaná literární předloha bezesporu vyžadovala od herců silnou propojenost s motivacemi postav, které jsou samy o sobě dosti komplikované a různorodě interpretovatelné. Nároky na herce jsou o to vyšší vzhledem k časové rozsáhlosti příběhu. Mezi prvním a druhým dějstvím totiž leží celých sedmnáct let. Někteří z herců navíc v druhé části představují už jiné postavy, respektive potomky svých původních postav z části první.
Všech šest zúčastněných herců předvedlo typově i interpretačně velice přesné výkony. Miroslav Černý ve své herecké performanci podobně jako v případě Anny Kareniny snoubil takřka démonický chlad s osudovou vášnivostí. Tereza Toth Čápová se zase skvěle vypořádala především s jistým odstavením její postavy služebné na okraj dění. Navzdory tomu ani v nejmenším nepůsobí nevýrazně, navíc velmi přesvědčivě zvládla proces zestárnutí své postavy, která je s přibývajícím věkem pro vývoj děje stále důležitější. Vít Pištěcký suverénně uhrál dvě typově sice podobné, avšak charakterově a především věkově zcela rozdílné figury. Dominika Hrazdílková dokázala na diváka přesvědčivě přenést osud týrané ženy. A Václav Stojan se podobně jako Vít Pištěcký vypořádal se dvěma zcela rozdílnými charaktery – submisivním manželem a fyzicky indisponovaným chlapcem. Největším překvapením však pro mě byl výkon Barbory Šebestíkové. Tu jsem doposud znal především jako představitelku typologických archetypů, jejichž prostřednictvím často nemohla plně rozvinout své charakterové herectví. Ovšem její herecký rozsah v „Hůrce“ se proměňuje takřka s každou scénou. Vystřídá snad celou škálu lidských emocí, přičemž profesionálně pracuje s hlasem i fyzickými proměnami své postavy. Jednoznačně dokazuje, že dramaticky ambivalentních figur si zaslouží mnohem víc.
Se stylem Divadla Tramtarie jsem míval často ten problém, že kombinoval někdy až příliš velké množství neslučitelných prvků, což vedlo logicky ke vzájemné nevyváženosti jednotlivých divadelních složek. V inscenaci Na Větrné hůrce však žádný jevištní prvek nezastiňuje ostatní a nevyčnívá nad nimi. Vše do sebe ve vyváženém poměru zapadá a bylo by téměř nemožné něco vynechat. Proto mohu toto představení každému divákovi, který ještě stále očekává od divadla těžkou dramatickou látku, jedině doporučit.
- DIVADLO TRAMTARIE – Na Větrné hůrce
- Autorka: Emily Brontëová
- Překlad: Květa Marysková
- Adaptace/režie: Vladislav Kracík
- Dramaturgie: Martin Fahrner
- Scéna a kostýmy: Adéla Szturc
- Hudba: Martin Peřina, Hana Kenningová
- Sound design/zvuk: Rikki Beran
- Light design/světla: Daniel Bodlák
- Pohybová spolupráce: Eliška Holčapková
- Choreografie bojových scén: Daniel Bodlák
- Technická spolupráce a realizace scény: Jiří Krliš, Petr Novotný, Jakub Slezák, Richard Andrýsek a Romana Vopičková
- Plakát a grafika: Markéta Rosendorfová
- Hrají: Barbora Šebestíková, Miroslav Černý, Tereza Toth Čápová, Dominika Hrazdílková, Vít Pištěcký, Václav Stojan
Psáno z premiéry 14. března v Divadle Tramtarie.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
