V rámci festivalu autorského divadla a současného umění Norma, jenž se odehrál 3. listopadu 2017 v industriálním prostředí ostravského Dolu Hlubina, jsme mohli být svědky nepříliš obvyklé performance nesoucí název Vitální dialog. Režisérce konceptu Vladimíře Večeřové dělala před diváky společnost také Zuzana Krisková a své publikum držely v napjatém očekávání po dobu asi třiceti minut.
Samotná anotace v programu nás na pojetí inscenace nepřipravila. Po vstupu do obdélníkové místnosti jsme se rozprostřeli po jejím obvodu tak, abychom viděli na dvě bílá, z více bodů nesouměrně napnutá, plátna evokující svým tvarem kůži. Na první, nacházející se z našeho pohledu napravo, bylo po celou domu promítáno video s občasnou projekcí na plátno druhé, vertikálně protáhlé. Díky soustředěnému sledování filmu jsme mohli lehce přehlédnout dvě performerky vytvářející na zemi za plátny skulpturní celek dvou do sebe zaklíněných těl, po většinu času nehybných.
Nejvýraznějším prvkem zde byla tedy projekce. Smyčka filmu začínala záběry na dvě nahé ženy klouzající se z písčitého kopce, jež jsme spatřili i na konci neustále se cyklící řady záběrů. Ostatní pozornost byla věnovaná dívkám v dětském věku trénujícím párovou akrobacii a gymnastické kousky na nejrůznějších pomůckách. Ruční kamera a dlouhé detailní záběry zapříčinily, že jsme mnohdy neviděli situaci v celistvém kontextu těl, a tudíž nešlo v první chvíli rozeznat, co v daném okamžiku vlastně pozorujeme. Tomu přispěla i práce s otáčením obrazu, které snímek rovněž využíval.
Statické performerky se však projevovaly taky. V nepravidelných intervalech s dlouhými pauzami předvedly pomalou krátkou sekvenci pohybů vycházejících ze cvičení protahujících tělo, přičemž vždy opětovně skončily zaklíněny do sebe. Nepředvídatelnost, kdy přesně dojde k proměňující se sérii jediné fyzické akce, vzbuzovala v divácích neutuchající očekávání, které bylo vnímatelné po celou dobu trvání performance.
Tímto se dostáváme k neodlučitelné součásti představení, a to k samotným divákům. Neočekávané pojetí vyvolávalo zvědavost, co se bude dít, na které existovala jediná odpověď ‒ nic. Neznalost nebo rychlé nepochopení záměru stavěly některé diváky do pozice vyčkávání na rozběhnutí akce. Ticho, které bylo po celou dobu přítomno, narušovali později příchozí i odchozí jednotlivci a hluk rozhovorů. Diváci postupně více zkoumali a zkoušeli možnosti svobodného pohybu po místnosti. Aby dobře viděli na performerky schovávající se za plátnem, sedli si na zem, jiní obešli plátno a obsadili tak další část pomyslného hlediště. První odchozí otevřeli možnost opuštění místnosti i ostatním, kteří jejich příkladu následovali, za což mohla i prostorem kolující věta „jedná se jenom o instalaci“. I když se v průběhu poměr diváckého prostoru k prostoru hernímu zvětšoval, stejně k úplnému propojení nedošlo a performerky své území neztratily.
O události se dá přemýšlet jako o tvaru stojícím na pomezí inscenace a instalace, nebo o čisté instalaci. Pokud bychom ji chápali pouze jako výstavu, tak by i přes ozvláštnění živostí nenesla nikterak výlučné postavení. U pojetí, které nahlíží na dílo také jako na akt divadelní, je inscenace/instalace promyšlenou hrou se zmateným divákem, jenž potřebuje čas, aby pochopil, že už nic nepřijde. Rovněž jsou však diváci spolurežiséry a spoluperformery události, tvůrci její performativní náplně, například jako v případě skladby Johna Cage 4′ 33“.
- VLADIMÍRA VEČEŘOVÁ – Vitální dialog
- Režie a výprava: Vladimíra Večeřová
- Účinkující: Vladimíra Večeřová, Zuzana Krisková, dvě dívky z voltiže
Recenze psána z uvedení 3. listopadu 2017 v rámci festivalu autorského divadla a současného umění Norma.
FOTO: archiv festivalu Norma
