Hru Léto v Laponsku, která získala cenu Alfréda Radoka za původní českou hru, napsal v roce 2005 Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha. O rok později byla natočena pro rozhlas v režii Petra Mančala. Na jaře letošního roku byl v současnosti především rozhlasový režisér pozván do Šumperka, aby hru nastudoval jako „komedii s hořkou příchutí pro pět herců, jež vás zavede do rodinných příběhů, které jsou i vašimi příběhy, které dobře znáte.“
Lucie a Leoš se náhodně setkávají na esoterickém kurzu u Máchova jezera. Ona potřebuje peníze na zaplacení dluhu po své matce alkoholičce a zoufale touží odcestovat do Laponska. Leoš je v zajetí nudného života a své matky, která žije pro meditační kurzy a vesmírnou terapii. Do bezprostřední Lucie se beznadějně zamiluje a oba se rozhodnou řešit životní krizi útěkem.
Právě útěk bychom mohli označit jako hlavní motiv inscenace. Valná část děje se odehrává při stopování mladých lidí na severské dálnici. Díky tomuto motivu a rychlým „střihům“, kterých je dosaženo light designem a propracovanou mizanscénou, můžeme v inscenaci najít výrazné prvky road movie. Leoš a Lucie si navzájem na cestě postupně sdělují střípky ze svého života. Ty si divák retrospektivně skládá ze scén, které se odehrávají v bytě Leoše, v bytě Lucie, na esoterickém kurzu a v baru. Jsme svědky tragikomických životních peripetií ze života rodin Lucie i Leoše. Ty nejdůležitější a nejintimnější životní momenty herci sdělují skrze promluvy před mikrofonem na forbíně.
Oproti předloze se Petr Mančal pokusil do příběhu dostat ještě více dramatických situací. Připsal výraznou linii, v níž Leoš a především Lucie vzpomínají na své dětství. Tímto principem je také vysvětleno Luciino absurdní přesvědčení, že je Laponkou: v dětství v horečkách pravidelně vídala krásného bílého soba, kterého nyní touží spatřit znovu. Věří, že pak dojde spokojenosti, vyřeší svou minulost a bude moci založit malé Laponsko v Čechách. Na dálnici vedoucí ke štěstí je však pronásleduje Leošova hysterická matka, která umírá strachy o syna, a nevlastní (dle předlohy vlastní) otec Leoše, kterému mladý pár ukradl peníze na cestu. Navíc právě otci shodou náhod dluží Lucie peníze a on ji slizce vydírá.
Princip postupného odhalování příčin, jež dovedly mladý pár na severskou dálnici, je podpořen právě rychlým střídáním scén. Tomuto postupu odpovídá i scénografie, kterou společně s civilními kostýmy navrhl také Petr Mančal. Je pracováno s řadou významotvorných detailů, jež umožňují rychlou změnu prostředí. Na dálnici se tak ocitáme díky značce „pozor sobi“, byt Leoše a jeho rodičů označuje malý gauč a výrazná zlatá soška Buddhy. V Leošově pokoji visí naddimenzovaný červený model letadýlka, do bytu Lucie nás přenese pouhé odsunutí gauče a v baru se ocitáme díky červenému nasvícení. Výrazným scénografickým prvkem je bílá poloprůhledná látka vertikálně spuštěná přes celý zadní plán, za níž se odehrávají esoterické kurzy, ale především se po jejím stržení odkrývá celá hloubka jeviště coby rozhlehlé severské pláně. Živý elektro kytarový doprovod interpreta Radka Fleka, který podporuje plynulost přechodů mezi na počátku nesouvisejícími scénami, taktéž odkazuje k „road movie“.
Komorní obsazení poskytuje dostatek prostoru pro herecké vyjádření všech postav. Jan Kroneisl v roli Leoše zvýraznil především rozpor mezi bláznivě zamilovaným outsiderem, který konečně cítí příležitost dospět, ale současně se nedokáže oprostit od nezdravého vlivu své matky Heleny. Tu ztvárnila Olga Kaštická, jejíž na počátku komické esoterické výstupy divák může záhy začít vnímat jako zoufalý útěk z nenaplněného manželství. Tento dojem umocňuje Josef Vrána v roli otce Karla, který dokáže své nemorální jednání přesvědčivě odůvodnit nejen sobě, ale hlavně divákovi. Je třeba podotknout, že si Josef Vrána drží ve všech aktuálních inscenacích Divadla Šumperk velmi dobrou úroveň a od angažmá v Pardubicích i Olomouci udělal výrazný posun, který lze přičítat prostoru šumperské scény, jenž poskytuje příležitost pro komornější herectví. Vít Pištěcký v roli guru Oriona přesvědčil diváka o svém výrazném komediálním talentu a jeho výstupy jsou nositeli komické roviny inscenace. Ač si všichni herci byli rovnocennými partnery, je na místě vyzdvihnout výkon Lucie Šmejkalové. Mladá herečka našla v postavě dětstvím zraněnou tápající dívenku i dospělou ženu toužící po životní volnosti, nevázanosti a svobodě. Skvělé jsou její nespoutané pěvecké výstupy s šamanským bubnem, kdy chvílemi dokáže vytvořit odraz Leošovy meditující matky, a tím dává prostor k další interpretaci textu.
Inscenace se uzavírá ve chvíli, kdy se všechny retrospektivní informace spojí v uzavřený příběh. Je trochu škoda, že režisér nevyužil závěru dramatické předlohy, jež skýtá ještě další rozvinutí hereckého potenciálu. S odstupem několika měsíců bychom se znovu setkali se všemi postavami a na jakési fiktivní rodinné terapii bychom se dozvěděli, jak odlišně se navzájem postavy vnímají, co prožívají, jaké jsou plány každé z nich, zdali si odpustili či nikoliv. Přesto zůstává Léto v Laponsku jednou z velmi výrazných inscenací nejen v šumperském divadle, ale i v kontextu všech městských divadel na Moravě. Právě tento aspekt ocenila odborná porota na Festivalu Miloše Movnara a vyhlásila Léto v Laponsku nejlepší inscenací sezony 2015/2016.
Divadlo Šumperk – Léto v Laponsku. Úprava, výprava a režie: Petr Mančal. Dramaturgie: Tajana Gašparová. Hudební doprovod: Radek Flek j. h.
Premiéra 2. 4. 2016, psáno z reprízy 21. 4. 2016 v rámci Festivalu Miloše Movnara.
Foto: Petr Veselý
