Zpět na výpis článků

Uprchlíci Kristovi. Jan Antonín Pitínský se prostřednictvím opery Řecké pašije vyjadřuje k současné evropské situaci

Stejně jako minulý rok odstartovala Divadelní Flora velkolepě. Opět operním představením a opět v režii spolehlivého Jana Antonína Pitínského. Ten po loňském úspěchu eurytmického Pádu Antikrista tentokrát sáhl po českém díle a přímo na jeviště Moravského divadla Olomouc bezprostředně po oficiálním zahájení přivedl skrze Řecké pašije skupinu uprchlíků.

Doslovnější příspěvek k hlavnímu tématu Flory, jímž je Tekutá Evropa, si lze představit jen těžko. Opera Bohuslava Martinů vychází z románu Kristus znovu ukřižovaný řeckého autora Nikose Kazantzakise a v jádru řeší rozpor mezi bezmocí válečných imigrantů a lhostejností domorodců strachujících se o vlastní blahobyt.

Přes padesát let starý text je tedy očividně aktuální i dnes. Radikálních dramaturgických zásahů kromě krácení nebylo třeba. Jeho palčivějšímu vyznění vedle Pitínského spíše činoherní režie, která někdy kladla na operní pěvce až přehnané nároky, napomáhaly zejména výrazné kostýmy od nekompromisní Jany Prekové. Její křiklavé kusy na sebe navíc strhávaly pozornost tím, že kontrastně vystupovaly na pozadí stroze monumentální scény od Milana Nytry, jenž na jeviště postavil oprýskané zdi křesťanských staveb, odkazujících snad k unylosti a strnulosti našich rádoby tradic.

Kostýmy Prekové v sobě také pojímají při, která se vine mezi starousedlíky a čerstvými přistěhovalci. Zatímco oblečení domorodců září novotou, bohatými materiály a v podstatě radostí, šaty uprchlíků ve své bezvýraznosti a směsi obnošeného second-handu nesou hlavně vyčerpanost a chudobu. Do bujarosti kostýmů domorodců se navíc zaplétá motiv beránčí, který odkazuje jak k období konání pašijových her, Velikonocům, tak ke stádnosti obyvatel. Ovčí nadsázku doplňuje lehká karikatura místních usedlíků, jejichž křiklavé kostýmy zahrnující neforemné hučky a paruky a směšně obarvené plnovousy evokují kýčovitost českých zahradních trpaslíků. O tom, na jakou cílovou skupinu inscenace míří, snad nemůže být pochyb.

Malost středoevropského člověka Pitínský hned v úvodní projekci popíchne zakomponováním fotografie přeplněné uprchlické lodi mezi klasická vyobrazení Krista. Následně připomíná bezútěšnou situaci v uprchlických táborech scénou, v níž protagonista Malvolio, obsazen do pašijové role Krista a jako jeden z mála skutečně ochoten pomoci, spolu s Kateřinou, hrající Máří Magdalénu, rozdávají imigrantům obyčejné deky a jídlo v plastových přenoskách, divákům dobře známých z reportážních záběrů v televizi.

Závěrečný sborový nářek uprchlíků a jejich dětí o pomoc s odvoláním na křesťanské dobro, o nějž se tak rádi v obdobích střetu s cizí kulturou opíráme, celkem silně potvrzuje dojem, že se Pitínskému podařilo na půdě Moravského divadla vytvořit apelativní inscenaci, která má k dnešku hodně co říct.


Moravské divadlo OlomoucŘecké pašije. Autor: Bohuslav Martinů. Režie: Jan Antonín Pitínský. Dirigent a hudební nastudování: Petr Šumník. Scéna: Milan Nytra. Kostýmy: Jana Preková. Asistent režie: Petr Hloužek.

Premiéra 24. února 2017 v Moravském divadle Olomouc. Recenze psána z reprízy 12. května 2017 v rámci festivalu Divadelní Flora.

FOTO: archiv Moravského divadla