Dle slov režiséra a uměleckého šéfa Divadla Tramtarie Vladislava Kracíka, která pronesl bezprostředně po premiéře inscenace jeho nové hry Hřeben Bruce Willise, je úbytek vlasů problémem dlouhodobě spojeným s některými členy jeho rodiny. Rozhodl se tedy, byť sám zatím této indispozici očividně úspěšně vzdoruje, napsat na téma mužského plešatění další ze svých svérázných komedií.
Na samotné plešatění přitom zpočátku není navzdory osobní zainteresovanosti autora ani v nejmenším nazíráno jako na regulérní problém, ale naopak je využíváno jako pouhá studnice vtipných gagů, trapných situací a notoricky známých narážek. Nezřídka kdy si můžeme vzpomenout například na Kracíkovu „crazy komedii“ Poslední noc s Claudií, poprvé uvedenou v loňském roce, ve které se také nešetřilo pokleslými vtípky a literárními šablonami postav, zasazených do groteskních komediálních rámců. Spolu s postupným zauzlováním příběhových vztahů se však téma lidských komplexů zostřuje a hra na základě otázek, které klade, původně jen primitivně ironizované téma problematizuje – můžeme si za své komplexy sami, jsou to pouze negativní myšlenky v naší hlavě, které ve skutečném světě neexistují, nebo jsou naopak determinovány naším okolím a přístupem lidí k naší osobě? Je možná trochu na škodu, že hra v podobě úvahových monologů směřovaných k divákovi na tyto otázky explicitně odpovídá, a neponechává tak divákovi dostatek prostoru k vlastním výkladům a zaujetí vlastního morálního stanoviska. Příkladem budiž moralizující závěrečný výstup (evokující například oddramatizované přednesové vsuvky epického divadla Bertolta Brechta), v němž je základní poselství hry o zodpovědnosti člověka za vlastní život doslovně shrnuto, a divák je tak přímo naveden k tomu, co si má z příběhu odnést.
Faktem ale zůstává, že s blížícím se závěrem ryze komediální nálada nastavená v úvodu stále více houstne a zpočátku banální terč vtipů se proměňuje v hlavní motiv duševního úpadku a osobnostního rozkladu hlavního hrdiny Matěje v podání Víta Pištěckého. Přerod komediální látky v látku tragickou není v umění nic neobvyklého (konkrétně Tramtarie stejného schématu využila ve své úspěšné inscenaci Pěna dní vycházející z literární předlohy Borise Viana), neboť umožňuje tvůrcům pevnější a srozumitelnější uchopení komediálních a tragických prvků díla na základě nápadného kontrastu. Stejná témata, kterým jsme se v úvodu smáli, dokážou v závěru podnítit k přemýšlení a vyvolat v nás vážné emoce. V tom, dle mého, tkví největší síla Kracíkovy nejnovější hry. Na motiv lidského mindráku se mu totiž podařilo nahlédnout z dvou opačných úhlů: zatímco v první části hra jen klouže po povrchu a ukazuje tristní reakce lidí na něco odlišného, v druhé části se hledisko mění a divák je postupně vtahován do Matějova vnitřního světa. Ten sice nezřídka kdy promlouvá přímo k divákům, ale hra současně ve vyváženém poměru zachovává také perspektivu jeho okolí, kterému se spolu s narůstající intenzitou svého mindráku postupně vzdaluje. Lidé mu přestávají rozumět a on kvůli komplexu z úbytku vlasů nakonec přichází o přátele, veškeré sebevědomí a konečně naděje na propojení svého života s milovanou Helenou.
Právě u motivu osudové lásky se Kracík překvapivě vyhnul tradičním klišé (ve zbytku hry se jim přitom nijak nebrání a k pobavení diváka využívá notoricky známých situací) a vztah dvou citově zainteresovaných, avšak přece distancovaných lidí vykresluje velmi autenticky, bez přehánění a komediálního nadsazování. Nemalý podíl na tom má Bára Šebestíková, která ve svém výkonu neuhýbá ke karikatuře a prostřednictvím intuitivního herectví přenáší na diváka emoce ženy, která hlavnímu hrdinovi emocionálně podléhá, ale milostnému vztahu s ním se přesto z různých důvodů brání. Nakonec i díky této dějové linii se inscenace nezvrhne v tradiční happy-end, jenž se dá v komedii o osudem zkoušeném outsiderovi očekávat, a zachová si realistický náhled na nesnadný život, ve kterém ne všechno dobře dopadá. Poslední scéna mezi platonicky zamilovanou dvojící končí otevřeně, aniž by došlo k naplnění jejich milostné vazby, ale současně nenastane ani její nenávratné zpřetrhání.
Časové proměnlivosti děje (příběh sleduje hlavní postavu od puberty až po střední dospělost) je přizpůsoben styl humoru a herectví. Zatímco pubertální fázi doprovázejí trapné a jednoduché gagy, s Matějovým pozvolným přerodem do dospělosti je divák konfrontován se stále silnější naléhavostí, která vyústí v pocity odcizenosti a životního stereotypu (například monolog, ve kterém Matěj povšechně sumarizuje průběh jednotlivých let, během kterých se nestalo v jeho životě nic zajímavého).
Z tematického hlediska ústřednímu motivu sekunduje pohled do minulosti, k níž se formou výčtu různých absurdních statistik Matěj často obrací coby ke srovnávacímu metru pro svůj vlastní život. Podobnou funkci plní také samotný název odkazující na Bruce Willise, v jehož filmech si hrdina libuje, neboť mu pomáhají odpoutat svou pozornost od reality. Nostalgickou atmosféru konečně dokresluje zadní stěna polepená plakáty klasických rockových skupin.
V rovině scénografie a režie tentokrát Kracík téměř zcela ustupuje své vlastní autorské ambici a textu podřizuje kompletně vše, co se na jevišti odehrává. Kromě krejčovské panny, na které je prostřednictvím často se měnících šatů demonstrován hrdinův vývoj (každé šaty představují jinou část jeho života spojenou s jiným stylem a způsobem prožívání) a velké zadní stěny polepené plakáty, na jevišti vlastně nic jiného nenajdeme. Herci většinu svých výstupů odehrají ve stoje, což vytváří potřebu takřka neustálého pohybu na scéně, či formou „sborových“ výstupů, ve kterých se hlavní hrdina jakoby ztrácí (symbolika jeho stále se prohlubující odcizenosti). Všichni herci jsou navíc oděni do ordinérních černých šatů. Jejich herectví totiž místy přechází z konkrétních charakterů do formy jakéhosi kolektivního hrdiny, který symbolizuje celou vysmívající se společnost, jež odmítá přijmout hlavního hrdinu do svých řad, k čemuž odkazuje právě kostýmní uniformita.
Hřeben Bruce Willise je první repertoárovou inscenací, kterou Tramtarie uvedla od ukončení karanténních opatření z první poloviny roku, a podle mého názoru lze její návrat považovat za úspěšný. Celé dílo stojí především na Kracíkově textu, kterému se podařilo téma skýtající značný komediální potenciál uchopit s překvapivou vážností a důrazem na upadající vnitřní svět hlavní postavy. Nejedná se ve výsledku ani tak o komedii o plešatění, ale spíše tragédii o lidské nevíře v sebe sama s humornými prvky.
- DIVADLO TRAMTARIE – Hřeben Bruce Willise
- Režie: Vladislav Kracík
- Dramaturgie: Tereza Matějková
- Scéna: Hynek Petrželka
- Kostýmy: Markéta Rosendorfová
- Kostýmní spolupráce: Romana Vopičková
- Hudba: Martin Peřina
- Hudební spolupráce: Radim Paleček, Martin Zajíček
- Pohybová spolupráce: Eliška Holčapková
- Light design/světla: Daniel Bodlák
- Sound design: Rikki Beran
- Zvuk: Ondřej Zunt, Václav Pokora
- Technická spolupráce a realizace scény: Richard Andrýsek, Petr Novotný
- Rekvizity: Romana Vopičková
- Účinkují: Vít Pištěcký, Barbora Šebestíková, Miroslav Černý, Dominika Hrazdílková, Marek Zahradníček, Tereza Toth Čápová, Václav Stojan
Psáno z premiéry 16. září 2020 v Divadle Tramtarie.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
