Muzikál Evita se dočkal již čtvrtého českého uvedení, tentokrát v Národním divadle moravskoslezském. V ostravském obsazení celosvětově oblíbeného muzikálu se objevil Tomáš Savka, který dal o sobě poprvé vědět v roce 2003 v první řadě pěvecké soutěže Česko hledá Superstar. O rok později započal svou muzikálovou kariéru. Za sebou už má takové role jako je Márius v Bídnících, Keneckie v Pomádě či Steven v Draculovi. Rozhovor s tímto známým českým zpěvákem jsem vedla v malé ostravské kavárně naproti divadlu. Bavili jsme se zejména o jeho roli Cheho a o spolupráci s ostravskými kolegy.
Jaký byl Váš první divadelní zážitek?
U nás doma máme kulturák, takový z padesátých let, kam jsme chodívali se školou. Jednou tam měla svůj program pro děti Jitka Molavcová, ve kterém hrála na saxofon. Líbilo se mi, jak nás děti dokázala vtáhnout do příběhu. Prožili jsme s ní takovou pohádku.
Byl to Váš dětský sen stát muzikálovým hercem nebo jste chtěl být něčím jiným?
Od malička jsem hrál na housle. Určitě jsem měl takové ty sny, které mají všichni kluci, ale muzika se mě držela. Rozhodně jsem si nemyslel, že budu muzikálový herec. I když jsem rád zpíval jako dítě, tak jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych se zpěvem živil. To mne napadlo až později.
Roli Cheho jste dostal v řádném konkurzu, který vypsalo divadlo. Máte na konkurzech ještě trému?
Určitě mám trému, ale naučil jsem se na konkurzy těšit. Dříve jsem to prožíval hodně, moc jsem se bál, což bylo na škodu, protože tam člověk musí za několik minut předvést to nejlepší ze sebe, jinak mu tu roli nedají. Teď se na konkurzy těším, i když tréma je tam vždycky. Je zajímavé, že je větší než při premiéře.
Je role Cheho těžká? V čem?
Role Cheho je moc těžká. Už jenom tím, že on je i není fyzická osoba. On je vlastně ztvárněním veškerých myšlenkových pochodů Evy. Nesmí působit jako nějaký démon nebo přízrak. Nesmí působit jako namyšlený frajírek. Nastavuje Evě jakési zrcadlo, říká: „Vždyť já jsem ti to přece říkal, že to takhle bude.“ Takže ho nesmí vlastně nic vyvést z míry, musí být totálně suverénní, ale nesmí machrovat, jenom tu suchou pravdu sdělovat. To je na té roli asi to nejtěžší, že nesnese jakoukoli manýru, divadelní nebo pěveckou. Ta role musí být dobře odžitá. Činoherec má v monologu prostor, aby si diváky připravil. Na to aby jim to sdělil má ale celý monolog. My na to máme třeba jednu větu. V té větě musí být obsažené veškeré podtexty té dané role. Vlastně mluvíme ve zkratce, ale ta zkratka musí být tak sdílná, aby to divák stihl pobrat. V tom je role těžká, ale zároveň zajímavá.
Znal jste písně z Evity již před konkurzem? Znal jste životní příběh Evy Perónové?
Znal jsem Don´t cry for Me Argentina a You Must Love Me, ale její příběh jsem neznal. Tahle tematika byla pro mne naprosto cizí, ačkoli se o historii jako takovou zajímám, ale spíše co se týká druhé světové války a samozřejmě států, které se nás dotýkají blíže než Argentina. Takže jsem docela koukal, co se tam v těch padesátých letech dělo. Snažil jsem se samozřejmě v tomto směru vzdělat, abych věděl, o čem mluvím. Troufnu si říct, že dneska už o ní vím dost, samozřejmě neznám všechno, a nevím toho třeba tolik, co náš pán dramaturg.
Jak se Vám líbí spolupráce s ostravskými kolegy? Líbí se Vám muzikálová scéna NDM?
Jsem ze zdejšího divadla a vůbec z lidí tady nadšený. Ještě jsem nezažil, za těch 10 let co se divadlu věnuji, tak hezký soubor a takové to klasické divadelnictví. To znamená opravdu s plnou parádou, že to má sbor, že to má orchestr… Jsem nadšený ze svých kolegyň ze sboru. Jsou to mámy od rodin, je překrásné pozorovat, jak poctivě pracují a milují to divadlo. Jsem také rád, že jsme si s kolegy sedli.
Mluvil jste o živém orchestru v ostravské Evitě. Je to pro Vás velká změna oproti pražským muzikálovým produkcím?
Má první role byl Chris z Miss Saigon a druhá byl Marius v Bídnicích. Obě tyto role mají tu podmínku, že musí být se živým orchestrem. Pak jsem dělal ještě s orchestrem v Karlínském divadle v Producentech. A poté dlouho nic. Až teď po osmi letech. Chci vyzdvihnout šéfdirigenta Jakuba Žídka, který má na starosti hudební nastudování a dirigenta a sbormistra Marka Prášila. Jsou to opravdoví profíci, a je mi velkou ctí, že s nimi můžu pracovat. Je to velký zážitek. Oba dva pánové vědí, co chtějí a to je od začátku strašně důležité. Pomáhají herci na jevišti, je to společná práce a nestává se, aby se někdo s někým dohadoval.
Jak se Vám líbí spolupráce s Petrem Gazdíkem? Těšil jste se na ni?
Ano, těšil jsem se. Překvapil mě jeho veliký klid. To jsem u režisérů moc nezažil, že by byli tak v klidu jako je Petr. Někdy mi přijde, že je až moc klidný. Já v jeho kůži bych byl s nervy asi úplně někde jinde. Je to jeho povaha, a je milé, že neřve na lidi. Snaží se pokaždé danou věc znova a znova vysvětlit. Nicméně mě zarazilo a musel jsem si na to zvyknout, že Petr zkouší na jevišti různé varianty a vybírá si tu nejlepší. Tohle jsem neznal. Já jsem znal režiséry, kteří to měli nějak vymyšlené, a pak když herec třeba něco nabídl, tak to buď vzali, nebo řekli: takhle ne. Tolik variant jednotlivých čísel, než se přijde na to, která z nich je ta optimální jsem nezažil. Je to pro mne škola. Je to dobrý, člověk musí být neustále ve střehu.
Měl jste někdy možnost, zahrát si v činohře?
Ano, hrál jsem v činohře a hraji v činohře. Se spolužáky z konzervatoře máme dva projekty. Hrajeme Světáky a druhá inscenace, co děláme, se jmenuje Pan Kaplan má třídu rád. Dokonce tam hraji na housle. Činohra mě zajímá a baví, ale samozřejmě se cítím více doma v muzikálu.
Zahrál jste si již řadu muzikálových rolí. Kterou z těchto rolí máte nejradši?
Vždy žiju tou rolí, kterou se snažím ztvárnit před premiérou, na které pracuji. Teď žiju Chem. Ale mám jednu roli, kterou miluji, a to je Tomáš v Osmém světadílu. V období zkoušení této role jsem si osobně prožíval něco, co se s tím Tomášem dalo srovnat. Chytlo mě to srdečně. Teď už tuto roli moc nehraji, ale když ji hraji, tak si ji moc užívám.
Máte nějakou vysněnou roli?
Chtěl bych si zahrát Jean Valjeana v Bídnících. Je to nádherná role.
Jak se Vám líbí v Ostravě?
Jsou tady strašně srdeční lidi. Mám pocit, že když se tady v Ostravě pohybuji, tak znám pomalu každého, a to je super. I cizí lidi, co člověk potká na ulici, tak se třeba usmějí, pozdraví. V Praze se vám tohle nestane.
Foto: Martin Popelář
